začal boj s Unií. Nelehký boj. Třetí rok byl zásadní pro náš úspěch, založili jsme přes čtyři tisíce společností, většinou to byly firmy do pětadvaceti zaměstnanců, provázali jsme celý systém. Dokonce se nám podařilo zakoupit i několik zahraničních společností.
Všechno, co se u nás v republice pěstovalo či chovalo, se u nás i zpracovalo, zabalilo a v našich obchodech prodalo zákazníkovi. Zbytek se vyvezl ven, ale veškerý zisk zůstal doma.
Žádný překupník, žádný parazit nebyl živen tím, že zvyšoval cenu produktu. Naopak, naše obchody, které jsme nazvali České zemědělství, nabízely produkty vyrobené a vypěstované pouze u nás a našimi lidmi. Obchody měly minimální marži, jen takovou, aby vydělaly na platy, na nájem a na malou rezervu do fondu na nečekané situace. Vedli jsme tuto zásadní společnost jako státní nekomerční firmu. Dosáhli jsme tímto nižší ceny zboží, zaměstnali naše lidi a tím uzavřeli kruh. Tato myšlenka se rychle rozkřikla a nám rostly zisky skokově. Všechno jsme reinvestovali, ani korunu si nenechali.
Založil jsem další dvě investiční společnosti, vznikla další obchodní síť s názvem České řemeslo a pak České hadry.
Vtip byl v tom, že jsme drželi sto procent společnosti, která měla za úkol vytvořit například oděvní průmysl. Vytvářela výrobní a obchodní společnosti, ve kterých držela majoritní podíl. Každá vytvořená společnost měla vždycky jiného spolumajitele. K tomu vznikala prodejní síť, kde jsem byl s panem Hassem stoprocentní vlastník. Celý ten systém tvořil střední třídu lidí, moc milionářů nevzniklo.
Stal se ze mě dolarový miliardář, ale jen na papíře. Zůstal jsem skromný, luxus jsem nepotřeboval, jako rodina jsme byli spokojení.
Snad celý týden jsem přemlouval Hasse, aby naši třetí síť obchodů pojmenoval vznešeněji, ale nedal si říct. České hadry! Budiž.
Čtvrtý rok byl zlomový, naše práce už nešla schovat. V produkci zemědělské výroby jsme dosáhli osmdesátiprocentní soběstačnosti a to se muselo někde na druhém konci Evropy promítnout. Naše ekonomicko-politická činnost zaměstnala čtvrtým rokem přes devadesát tisíc lidí, kteří by bez naší iniciativy dleli na úřadu práce. I přes naše kroky nezaměstnanost v zemi neustále rostla. Patnáct procent je hodně. Byly kraje, byť i průmyslové, kde se přehoupla přes třicet.
Když přijela komise z Unie, aby nám vyčinila, přivítali jsme je rautem, kde jsme servírovali pouze Olomoucké tvarůžky, Pardubický perník, a nechyběla Dobrá voda. V té době jsme byli s Hassem na koni, chtěli jsme si z nich prostě vystřelit. Dařilo se nám, ale přehlédli jsme, že lidi okolo nás nejsou tak šťastní jako my, obzvlášť ti v Unii. Chtěli jsme jim předvést, že z několika výrobků se člověk dosyta nenají, a to i přesto, že jsou ty produkty skvělé. Chtěli jsme jim říct, že členské státy Unie by měly být soběstačné a tvořit celek, že malé a střední firmy v zemědělství přinášejí pro stát větší zisk než megalomanské podniky, že by členské země neměly být unifikované kopie, že síla Evropy je v její různorodosti a regionální samostatnosti, která se tvořila po tisíciletí… Delegace nás ani pořádně nevyslechla.
Oheň byl na střeše. Nemohu říct, že nás to překvapilo, jen se to odehrálo o půl roku dřív, než jsme zamýšleli.
Jejich reakce byla rychlá a tvrdá. Zaútočili na to, na co všichni slyší nejvíc - na peníze. Ve čtvrtém roce Unie zastavila dotace pro naše zemědělce, půl miliardy eur na ministerstvo zemědělství nepřišlo. Důvod? Porušení unijních mantinelů, nedovolené obdělávání půdy, porušení kvóty chovu dobytka, zejména prasat, a v neposlední řadě podrývání konkurenceschopnosti evropských firem na našem trhu. Směšné. Jinak řečeno, musíte nakupovat produkty od nás, protože my jsme víc než vy, a teprve až my budeme spokojení, můžete být i vy.
"Už nemůžeme couvnout, pane Veselý," oznámil mi Hass.
"Jistě, našli si solidní záminku. Podle mého informátora by nám ty peníze stejně nevyplatili. Oni je totiž nemají."
"Vím, ale mrzí mě, že jsme jim takto nahráli na smeč. Udělali jsme chybu."
"Našli by si něco jiného. Kolik nám chybí, pane Hassi?"
"Šest miliard," povzdechl si Hass.
"Příští rok náš systém hospodářství nebude nutně potřebovat žádnou dotaci, budeme soběstační," namítl jsem věcně.
"Možná, pane Veselý, ale kdyby byl už dnes, lidi by to nadchlo tak, že bychom mohli spustit naši akci… Předčasné volby, referendum, a šup k moci, psát historii."
"Na přípravu potřebujeme ještě minimálně rok."
"Ne, pane Veselý, máme maximálně rok. Nesmíme si nechat utéct tuto příležitost, lepší by se nám nemusela naskytnout."
Političtí rivalové, Češi, jako jsem já a Hass, se předháněli, kdo nám uváže oprátku a kdo bude mít tu čest, aby nám mohl podkopnout židli. Vesměs do jednoho obrátili o sto osmdesát stupňů a nechali nás v tom vymáchat.
Kapitola 9.
Posmívat se je lidské,
ale odolat tomu je přímo božské. Chtěl jsem všem těm přeběhlíkům, co se k nám během hodiny obrátili zády, poslat děkovné dopisy. Nakonec mi postačil ten pocit vítězství.
Nejeden z nich vysílal prostřednictvím médií signál do Unie, že bude všechno napraveno, viníci podle zásluh potrestáni a politická situace v zemědělství a regionech navrácena do starých kolejí. Reálně by to znamenalo propustit v první vlně padesát tisíc našich lidí, protože Unie chce poslat své výrobky k nám a odvézt si za to peníze, které nám částečně pošlou zpět v mizerných dotacích za to, že naši lidi nic nevytvářejí a jsou spokojení konzumenti.
"Jak vypadám?"
"Báječně, pane Hassi, jste umírněně elegantní. Nezapomeňte na výraz v tváři a na hru těla."
"Ano, teď lituji, že jsem se v mládí nepřihlásil do kroužku herectví." Oba nás to rozesmálo.
Po zprávě z Unie, že peníze definitivně nepošlou, jsme se s Hassem zavřeli do jeho pracovny na ministerstvu a přestali komunikovat s vnějším světem. Ohlásili jsme jen tiskovou konferenci, která se uskuteční v pátek, za osmačtyřicet hodin. Celý ten čas jsme z budovy nevyšli.
Konkurenční média nás cupovala na kousky. Naopak tomu bylo v médiích, která vlastnil Hass, ta totiž byla nestranná. Dávala lidem svými články a reportážemi v televizi na výběr. Tiskla a říkala se nahlas fakta. Apelovalo se na vlastenectví. Na to, že občan Veselý a občan Hass ještě neřekli svoje. Naše média dávala lidem naději. Během těch dvou dnů přešla na naši stranu spousta lidí. Dosavadní činností jsme si u nich zasloužili minimálně to, že nás vyslechnou, než nás definitivně jednou provždy odsoudí.
"Toto je nejdůležitější den v mém životě, pane Veselý."
"Buďte nekompromisní, pane Hassi."
"Ano, budu."
"Osud si vybral vás, protože jste nejlepší."
"Děkuji vám, pane Veselý." Hass se několikrát nadechl a vešel.
Za dveřmi ho čekala spousta světel a mikrofonů, a čtyři desítky lačných novinářů. Dvě televize se rozhodly, že projev budou vysílat živě. Držel jsem se po jeho boku a vystoupil na řečnický stupínek s ním. Hass si to tak přál. Užíval jsem si každou vteřinu, každý detail.
"Dobrý den, dámy a pánové," promluvil Hass. Všichni přítomní novináři se ztišili.
"Jsem obyčejný člověk. Než jsem vstoupil do politiky, vydělal jsem miliardy tím, že jsem investoval a vsadil na lidi, kteří něco umějí a vytvářejí hodnoty. Právě jsem vám prozradil klíčovou cestu k úspěchu a bohatství." V sále se ozval smích.
"Na politiku jsem se díval s odporem, tak jako mnoho z vás. Není se čemu divit. Dnešní politická úroveň likviduje demokracii, jde na ruku těm, kteří jen mluví a nic nedělají, na úkor nás všech. Dnešní politika je nefunkční a žene nás do chudoby." Ze sálu se ozývaly hlasy. Hass počkal, dokud se neuklidní, a pak pokračoval.
"Ano, denně k nám přicházejí důkazy o tom, že takto to dál nejde. Před čtyřmi lety jsem si řekl dost. Je načase to změnit. Jsem člověk, který má rád život, který má rád svou zem." Hass udělal přestávku ve svém proslovu a napil se vody. Novináři se po sobě udiveně dívali a napjatě očekávali, co přijde dál.
"V podnikání jsem docílil všeho, čeho jsem docílit chtěl. Mohl bych se stáhnout a dožít v poklidu se svou ženou někde v ústraní. Ale nebyl bych sám se sebou spokojený, to bych nebyl já… A tak jsem hledal další cestu." V místnosti to začalo bouřit, ale Hass pokračoval v projevu.
"Poprvé v životě jsem nechtěl být bohatší penězi, ale tím, že si získám slávu, úctu a obdiv vás všech. Nás Čechů. Ano, jsem sobec, přiznávám." Místností se rozezvučel upřímný smích, ten Hass rukou uklidnil a pokračoval.
"Jako podnikatel jsem viděl v politice příležitost… Možnost, jak docílit toho, aby na mě historie nezapomněla. Narazil jsem na mnoho vynikajících lidí, kteří sdílejí mou vizi. Především na přítomného pana Veselého, nejlepšího ekonoma a vlastence, kterého jsem za svůj život potkal. Naše prvotní myšlenka byla ta, že stát by se měl vést jako úspěšná firma." V místnosti to vřelo, nejedna ruka vyletěla vzhůru s přáním o dotaz, ale gestikulací jsem všem dal na srozuměnou, ať vydrží.
"Ano, řídit stát jako firmu. Nastoupil jsem na ministerstvo zemědělství a můj kolega na ministerstvo pro místní rozvoj záměrně. Ty necelé čtyři roky jsme směřovali k tomu, abychom z našeho zemědělství v regionech vytvořili úspěšnou prosperující firmu. A dodávám - to se nám podařilo." Opět jsem ztišil dav, jeden novinář musel být vyveden ochrankou.
"Tento rok bude naše zemědělství generovat zisk, nebudou potřeba žádné státní ani evropské dotace. Naše krátká funkce v politice je úspěšná v tom, že budeme v tomto odvětví soběstační. Český trh se stane definitivně našim trhem." Po těchto slovech už nešlo otázky přítomných novinářů zadržet, křičeli jeden přes druhého. Viděl jsem, jak vzadu jeden robustní novinář uštědřil pár facek svému kolegovi jen proto, aby měl lepší výhled na pódium. Nastal zmatek.
"A co peníze z Unie? Naše země přijde o deset miliard! Jak to chcete vysvětlit?"
"Dobrá otázka, děkuji." Hass si to užíval. Dělalo mu dobře být středem zájmu.
"Dovolte mi, abych těch deset miliard vysvětlil. Je to úplatek, ano, slyšíte dobře! Je to úplatek za to, abychom utráceli své těžce nabyté peníze za produkty cizích zemí, přestože si je můžeme vyrobit sami, a to v konečném důsledku o polovinu levněji. Unie tím úplatkem požaduje, abychom propustili padesát tisíc zaměstnanců v zemědělství, vybili stovky tisíc kusů dobytka, udělali z orné půdy nepotřebné louky jen proto, aby někdo jiný, na druhém konci Evropy, na tom profitoval. A já se ptám proč?"
"Zbrojíte proti Unii? Chcete ji svým sobeckým chováním nadobro zničit?" zeptal se najednou Tomas Fuks z nejčtenějšího německého deníku Bild.
"Ne, to v žádném případě. Jen chráním naše zájmy. Unie je důležitý celek, který jen pozapomněl na své hlavní úkoly, na svou politiku jednotné Evropy. O jednotné neprosperující a vykořisťující ekonomice nikdy nebyla řeč. Politické představitele Unie stejně jako naše domácí politiky pohltila prodejnost, hamižnost, zkorumpovanost a pocit moci, kterou prostě neunesli. Jejich cílem jsou jenom peníze, a na tom já se nebudu podílet, mám jich dost." Hass se usmál, ale pokračoval dál.
"Nebudu nečinně přihlížet. Bojuji a budu bojovat proti jednotlivcům, co okrádají většinu." Hass udělal pauzu, musel se několikrát nadechnout. V místnosti zavládlo ticho.
"Šel jsem do politiky s tím, že z České republiky udělám prosperující stát. To je můj úkol. Teď tu před vámi stojím a ptám se vás: Chcete, abych pokračoval?" Mlčky jsem přikývl a sledoval publikum.
"Po dnešním dni už není možné, abych se do vlády vrátil. Smyšlení politických kolegů jde proti našim občanům. Tak k čemu jsou? Považuji je za zrádce. Naše země míří k chudobě… Dá se tomu zabránit! Moje strana ví, jak tomu čelit, ale není možné se rvát doma s lidmi, kteří jsou placeni Unií za to, abychom neměli šanci být lepší než ostatní členské státy. Musíme všichni táhnout za jeden provaz. Chci být v politice s lidmi, kteří chtějí změnit věci, které změnit jdou." Novináři se překřikovali čím dál hlasitěji. Přestávalo být slyšet vlastního slova.
"Pan Veselý vám za moment rozdá dokumenty, všechny důkazy, které by vám měly celou situaci osvětlit. Pro dnešek už jen jediné: odstupuji z vlády, podávám demisi."