Už sme písali o pretrvávajúcich otáznikoch nad haváriou vládneho bavoráka s Alexandrom Dubčekom. (Na 88. kilometri si dávajte pozor, Pravda, 2. septembra 2012.) Niektoré otázniky však naďalej visia aj nad zdravotnou starostlivosťou o zraneného Dubčeka.
Caffeo patril medzi tých nemnohých, ktorým sa podarilo navštíviť zraneného Dubčeka v pražskej nemocnici. Obsah rozhovoru s ním prvýkrát zverejnili rok po Dubčekovej smrti: "Tvrdím, že to nebola nehoda, ale atentát."
Prípad Dubček
Nuže,zde jsou fakta:
1) Průzkumy veřejného mínění v listopadu a prosinci 1989 jednoznačně uváděly A.Dubčeka v Čechách i na Slovensku jako kandidáta č.1. A neskandovalo snad na čtvrté manifestaci OF na 200 000 účastníků na Václavském náměstí 24. listopadu "Dubček na hrad"? A neopakovalo se nad totéž na osmi set tisícovém shromáždění opozice na Letné příštího dne, 25.listopadu, a to za přímého přenosu televize?
2) A. Dubčeka na funkci prezidenta "sametové revoluce" oficiálně navrhovaly prakticky všechny základní slovenské struktury jako Slovenská národní rada, Předsednictvo ÚV Národní fronty z 11. a 12. prosince a také další. On sám svoji kandidaturu potvrdil v rozhlasových projevech 10. prosince a 19. prosince v českém tisku a rozhlase. A mezitím Předsednictvo Slovenské národní rady přijalo k návrhu kandidatury A. Dubčeka následující usnesení: "Předsednictvo Slovenské národní navrhuje Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky za kandidáta na funkci prezidenta ČSSR Alexandra Dubčeka. Je to občan s demokratickým a humánním cítěním. Je reprezentantem demokracie našeho národa. Je nejvýznamnější postavou moderních československých dějin. On první vnesl myšlenky, posouvající náš stát do evropského domu. Je to člověk pevný, věrný, setrvávající na svém přesvědčení".
Dubček ovšem nepotřeboval - na rozdíl od Havla - organizovat žádnou halasnou kampaň, neboť národy Československa mu vyjádřily jednoznačně svou podporu. A tato situace donutila jeho odpůrce v úzké Havlově skupině v OF, či Veřejnosti proti násilí ke kompromisům a k jednání. A za této situace. došlo i k několika schůzkám V.Havla s A.Dubčekem. V podstatě šlo o to, kdo z nich se má stát tím prvním prezidentem na krátkou několikaměsíční dobu do prvních svobodných parlamentních voleb a kdo poté na další pětileté období. Dubčekův požadavek, aby to byl on, kdo vystřídá v prezidentské funkci G.Husáka, i když jen na pár měsíců, což považoval za svou satisfakci, byl zcela oprávněn. Avšak jejich diskuse končily pokaždé bezvýsledně s tím, že Havel trval na svém prvenství. Mezitím však události po Gorbačovově odvolání opodstatněnosti srpnové intervence z roku 1968, zveřejněné 5.12.1989, dostaly rychlý spád, který dovršil totální krach normalizátorského režimu: 7. prosince podal J.Adamec, předseda vlády demisi. 9. prosince nastoupil na křeslo designovaný předseda Marian Čalfa. 10. prosince G.Husák jmenoval novou vládu a sám vzápětí abdikoval. Za této situace nový předseda vlády M. Čalfa vlastně zachraňoval na tajné schůzce s V. Havlem 15. prosince 1989 i vlastní židli předsedy vlády a plnil i přání Husáka, aby zabránil Dubčekovi jej vystřídat na postu prezidenta. A V. Havel ještě téhož dne ve své úzké skupině na tajné schůzce projednal, jak tento plán v plném utajení před všemi partnery OF i A. Dubčekovi uskutečnit. A zde je na místě otázka: Dá se snad v této souvislosti mluvit o nějakém hrdinském činu: Nebo byl snad tento způsob jednání v souladu s Havlem hlásané zásady, že "láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí"?
