Dost už bylo holokaustu

Před časem jsem pojal úmysl věnovat se ve třech dílech složitému a přísně sledovanému tématu židovské otázky. V úvodním textu¹ jsem vysvětlil své motivy, v prvním "díle"² se věnoval podobnostem mezi světovládnými ambicemi islámu a judaismu a ve druhé části³ pak odmítl módní přesvědčení o tom, že naše (západní) civilizace je křesťansko-židovská, argumentem, že židovská kultura je pouze jakousi subkulturou v rámci našeho civilizačního okruhu.

V závěrečné třetí části bych chtěl své úvahy o židovství a jeho roli ve světě ukončit zamyšlením nad tou podotázkou židovské otázky, která je ze všech nejcitlivější - zamyšlením nad tématem holokaustu.

Snad o žádné jiné části naší (nejen) novodobé historie nejsme tak dobře informováni, jako o tom, co se dělo v nacistických koncentračních táborech. Výuka historie přitom na základních školách, ale i na gymnáziích, paradoxně končí někdy na přelomu 19. a 20. století či v předvečer první světové války, protože pro učitele je obtížné učit o století, které mají v živé paměti a kde existují různá nepřekročitelná tabu.

Výjimkou je holokaust, kteréžto téma je osamoceně (aniž by byly probrány okolnosti obou válek a potřebné souvislosti) do mladých lidí vtloukáno už od druhého stupně základního školství.⁴

Chci, aby mi bylo dobře rozuměno. Nesnižuji tragédii židovského národa, jen se zamýšlím nad tím, jak moc jsme - i přes vzdálenost několika generací od války - stále ovlivňováni notoricky známými záběry, které nám jsou neustále promítány, aby v nás vyvolávaly jakýsi blíže nespecifikovaný pocit viny a aby v nás formovaly lítost a leckdy až nekritický obdiv k jedné jediné skupině obyvatelstva.

Jsem přesvědčen, že jde o zneužívání dětí / mladých lidí, které něco takového ještě nejsou v tomto věku sto domyslet (nemají-li úplné informace) a pouze se tímto způsobem pracuje s jejich emocemi. Podprahově se jim sděluje, že se stalo něco hodně špatného, za co by se měly stydět, přestože za nic takového nemohou nejen oni, ale ani jejich rodiče, prarodiče či praprarodiče. Do budoucna tak vůbec nebudou schopni se nad touto problematikou kriticky zamýšlet, protože jim vždy před očima vyvstanou pouze emoce budící brutální záběry. Osobně proto nevidím rozdílu mezi indoktrinací mládeže na školách filmy propagujícími kupříkladu potraty či uvolněnou sexuální výchovu a filmy o holokaustu (třebaže jedny zlo omlouvají a druhé před ním jakoby varují). V obojím případě jde o manipulaci člověka ve věku, kdy nemá šanci (pokud o tématu nevede diskuzi ve své rodině) dopátrat se alternativního názoru a vybrat si tak sám, co mu připadá jako pravdě-podobnější.

Tím vůbec netvrdím, že se holokaust nestal - chraň Bůh, že bych se takto rouhal - ale vadí mi, že je nám předkládána pouze jednostranná a značně zjednodušená verze historie a spoléhá se na to, že důvěřivý mladý člověk se tématem nebude zabývat "po vlastní ose" - už jen proto, že podobné záběry jsou pro něj natolik nepříjemné a otřesné, že se na ně raději snaží zapomenout a vytěsnit je ze své mysli. Ono to ale nejde, někde tam, kdesi hluboko, v podvědomí, zůstanou a v budoucnu fungují jako spolehlivý spouštěč viny, kdykoli nějakou náhodou tentýž člověk zachytí informaci, která se tématu dotýká, ať už z toho či onoho úhlu pohledu. Informaci, která s oficiálním vysvětlením souzní, automaticky a pozitivně přijímá jako další střípek do pečlivě budované mozaiky. A kdyby se náhodou dozvěděl informaci, která je s oficiálním názorem v rozporu, bez přemýšlení ji zavrhne na základě obrazových vjemů, kterým byl kdysi vystaven a které se v něm uložily - a které přece nemohou být zfalšované, protože je viděl na vlastní oči na archivních záběrech.

Tato "propaganda" ale nekončí na základní škole, tam teprve začíná. Člověk je jí vystaven celý svůj život - celý svůj život je provázen holokaustem, který na něj útočí při sebemenší příležitosti. Už těžko vyjmenuji všechny ty události, filmy, zážitky, knihy a jiné situace, které ve mně posilovaly a umocňovaly přesvědčení o holokaustu jako o tom největším zlu, jaké si je člověk schopen představit. Je to nepřetržitý sled aktivit, výstav, projektů, dokumentů, televizních inscenací, hapenningů, reportáží, televizních pořadů, přednášek a knih, které ono trauma v člověku udržuje a působí v něm neustálé výčitky a všudypřítomný pocit, že Židé jsou něco více a že jim jsme něco dlužni, když tolik trpěli.

Zdaleka se ale nejedná jen o Ne-židy, kterým je s vytrvalou pravidelností zlo spáchané na Židech stále předhazováno. Předhazováno je i mladým Židům, kteří jsou zase pro změnu programově očkováni nenávistí a strachem z Gójímů a vedeni k nedůvěře k nim. Pěkně je to zobrazeno ve filmovém dokumentu Hanobení⁵, ve kterém kamery zachycují indoktrinaci mladých, školou povinných, Izraelců, kteří si jezdí do Polska (Osvětimi) uvědomovat své kořeny a jsou přitom agenty Mossadu cvičeni v nenávisti k Polákům a vůbec Ne-židům, což má ve filmu až mrazivě-komické ztvárnění. V holokaustové ideologii (či spíše hysterii) jsou cepováni nejen mladí Židé, ale židovský národ jako celek, protože toto téma je (v poslední době silněji než samo judaistické náboženství) jakýmsi tmelem a prostředkem k sebe identifikaci příslušníků židovského etnika.⁶

Na holokaustu je dokonce postavena i část naší porevoluční kultury - vyjměte holokaust a najednou přijdeme o celou řadu "uměleckých děl", které běží v kinech a na televizních obrazovkách, přijdeme o celou řadu knih, výstav, výtvorů, pořadů, televizních inscenací a dokumentů. Dnes se už netočí téměř žádné české historické filmy⁷, vyjma těch holokaustových. Škrtněte holokaust a z porevoluční české kinematografie zaměřené na historii skoro nic nezbyde.⁸

Jako jiný příklad může posloužit veřejnoprávní televizní či rozhlasové zpravodajství. Jako novinář často pracuji s kulisou běžícího zpravodajství ČT24 a leckdy nabývám dojmu, že snad každý týden je připomínáno nějaké výročí spjaté s holokaustem - tu výročí osvobození toho či onoho tábora, tu pietní akt, tu tryzna, tu vzpomínka na oběti holokaustu. Připomínáme si, že vyjel první transport, nebo že vyjel poslední transport, slyšíme, že byl zveřejněn deník přeživšího holokaust, že uběhlo 70 let od transportu plzeňských Židů, libereckých, brněnských, že začíná výstava o holocaustu, že končí výstava o holocaustu, že byl natočen videoklip o holocaustu, že pianistka z Terezína slaví 108. narozeniny, že máme výročí tolik a tolik let od povstání v židovském ghettu nebo že přesně před 70 lety začala systematická deportace Židů z protektorátu…⁹

A tak je holokaust-šoa postaven do centra našeho vnímání a povýšen na ústřední historickou událost lidských dějin, jako kdyby nebylo důležitější. Jako kdyby nezahynuly miliony jiných lidí, jako kdyby nedošlo k masakrům jiných národů. Jako kdyby nacistům za války nepadly za oběť desítky tisíc etnických Čechů (kolem 50 tisíc), desítky milionů spojeneckých vojáků, skoro třicet milionů Rusů.¹⁰

Jako kdyby neumíralo každý den po světě několik tisíc malých dětí při umělých potratech, jako kdyby jen v Československu / České republice nebylo zavražděno od legalizace potratu v roce 1957 více než 3.250.000 nevinných dětských životů.

Říkám tedy s plnou vážností - a zároveň při plném vědomí tragiky tehdejších událostí -, že dnešní doba je přeholokaustovaná. S připomínkou obětí šoa se to přehání.

Neštěstí jednoho národa je uměle vyzdvihováno na úkor jiných obětí války. Je to jistě dáno tím, že Židé i přes tyto hrozné události (což s tím jaksi částečně stojí v rozporu)¹¹ stále zastávají řadu význačných a společensky významných postů, ovládají sdělovací prostředky a svým nadproporčním zastoupením v řadě profesí mají pod kontrolou mnohé významné obory lidské činnosti (často takové, které mají možnost ovlivňovat veřejné mínění). Jejich sebepropagace a neustálé vyzdvihování tématu holokaustu je tedy částečně záležitostí spontánní - je přirozené, že využívají pozice, vliv a prostředky, který mají k dispozici, a připomínají (což má pochopitelný lidský rozměr) své rodinné tragédie a tragédii svého národa.

Vedle toho je zde ale i rovina jakési cílené strategie, jakési institucionalizované připomínání holocaustu, kdy je tento kult ve společnosti záměrně upevňován jako odstrašující zlo, pěstován jako memento, které má sloužit k tomu, aby se hostitelský národ cítil vinen a jeho politická reprezentace byla více než vstřícná k jakýmkoli požadavkům Židů v diaspoře i Židů v Izraeli (sionistů).¹² Tento "Průmysl holokaustu", který je také finančně velice výnosný, popsal ve své výborné knize Norman Finkelstein¹³.

Případ České republiky je pak ještě specifičtější (jako je specifický, ale jiným způsobem, případ Německa¹⁴), protože Československo bylo s židovskou menšinou, s otázkami osídlení Palestiny a posléze s vybudováním a více než šedesátiletou existencí státu Izrael až bytostně spjato - jak osobou první prezidenta T. G. Masaryka a dobou první republiky vůbec, tak tragickými událostmi naší poválečné historie (roky 1948 a 1968 - viz studie historika Vladimíra Čermáka¹⁵), tak listopadovými událostmi a následným porevolučním vývojem, který nás vrátil do doby prvorepublikového bezvýhradného spojenectví se sionisty.

Paradoxně v České republice, která toho pro Izrael udělala tolik, je památka holokaustu připomínána stejně agresivně jako v Německu, ačkoli Češi žádné špatné svědomí mít vůbec nemusejí, ja tvrdí představitelé židovské komunity stále dokola, když si pochvalují specificky pozitivní vztah Čechů k jejich etniku. Přesto je zde kult holokaustu pěstován a vyznáván v neztenčené míře. Proč tedy? Proč je v nás tento pocit studu za minulost stále umocňován, jsme-li národem natolik prožidovským, jako málokterý jiný na světě (vedle Spojených států amerických, kde se nachází početná a vlivná židovská diaspora)?Proč je v nedávno uzavřené smlouvě (memorandu) mezi vládami České republiky a Izraele (reprezentované premiéry Petrem Nečasem a Benjaminem Netanjahuem) i přes několikrát opakované ujišťování o společných osudech, společně sdílené historii a vzájemných sympatiích stále vyžadováno, aby vláda ČR maximálně dbala na památku šoa a tvrdě trestala jakýkoli projev jejího znevažování?¹⁶ Proč je téma holokaustu tolik připomínáno?

Jednou z odpovědí může být skutečnost, že na kultu holokaustu je založena sama legitimita Státu Izrael. Nebýt holokaustu, s největší pravděpodobností by nebyl ani novodobý židovský stát a památka holokaustu tak musí být stále udržována jako jakýsi věčný oheň, který nesmí nikdy vyhasnout, nemá-li být ohrožena samotná podstata státu uměle vybudovaného na ukořistěné půdě a financovaného z německých válečných reparací a amerických půjček-darů. Přiznal to ostatně i známý sociolog a historik holokaustu Zygmunt Baumann, podle kterého Izrael používá holokaust jako "certifikát své politické legitimity, jako průvodní list pro svoji politiku, a to především jako předplatné pro bezpráví, které by mohl páchat."

Šoa je důležité i pro jakýkoli jiný další vývoj na Blízkém východě - i takový, který by počítal třebas i s obětováním Izraele pro další židovské geopolitické plány (kdyby toho bylo třeba), s případným návratem Židů zpět do diaspory po celém světě v případě konfliktu (třetí světové války?) na Blízkém východě¹⁷. Možné přijetí milionů Židů zpět do tradičně hostitelských zemí, které by logicky muselo narazit na nevoli tamní veřejnosti, bude tím snazší, bude-li opět argumentováno historickými příkořími, která se židovské komunitě v minulosti děla.

Této otázce jsem se věnoval v několika svých textech¹⁸, ve kterých upozorňuji na značně nestandardní vztahy mezi vládami ČR a Izraele v poslední době a nabízím jako jedno z možných vysvětlení utajovanou dohodu o poskytnutí azylu pro židovské válečné utečence v České republice. Není bez zajímavosti, že když píši tento text, chystá se do České republiky opět premiér Netanjahu, a to jen 13 měsíců po své minulé návštěvě Prahy. Přiveze s sebou dalších sedm ministrů své vlády, kteří budou zasedat spolu s českými protějšky. O čem asi budou jednat?¹⁹

Židovský holokaust nebyl historicky ojedinělou a unikátní událostí, kolem které by se točila historie lidstva (a není proto důvod, abychom se kolem ní stále točili i my). Je, Bohu žel, pouze jedním z dlouhé řady příkladů lidské brutality, podobně jako například nedlouho předtím neméně průmyslová likvidace nepohodlného protivníka, který se stavěl do cesty židovské revoluci v Rusku. Nebyl-li ale holokaust ojedinělý a výjimečný, pak ani jeho konkrétní oběti (natož celou jejich rasu an sich) nemůžeme jen proto stavět do role nekritizovatelných, protože příliš trpících.

To se ale přitom často děje. Jakákoli kritická zmínka na účet Izraele či židovských komunit v rozptýlení je vždy smetena ze stolu poukazem na hrůzy holokaustu. Jinými slovy, při debatě s Židy končí veškerá diskuze u šoa, jak jsem měl možnost se i sám přesvědčit²⁰.

O židovské otázce by se toho dalo ještě napsat mnoho - nedotkl jsem se například vůbec (ač je to otázka téměř kardinální) skutečného původu převážné většiny současného světového židovstva (potomci Chazarů)²¹. Přesto v tuto chvíli své úvahy zakončím. Mým cílem nebylo provokovat, ale pouze poukázat na absurditu některých myšlenkových schémat, kterým už desetiletí otročíme. Čím dříve si uvědomíme, že jsme oklamáváni, tím lépe pro nás.

Jsem přesvědčen, že existuje-li jakási židovská evoluční strategie, jak o ní přesvědčivě píše Petr Bakalář²², pak bychom měli ve vlastním zájmu i my mít svoji strategii - strategii, jak se těmto manipulacím a útokům (útokům na rodinu, národ, církev a naše tradice) bránit a ubránit. Na počátku jakýchkoli takových úvah ale musí stát právě porozumění historickým procesům, ono poznání pravdy, které osvobozuje. Jen s takovým vědomím budeme schopni vyvinout obranný mechanismus, který by dovedl náš národ ochránit a uhájit.

Tato obranná strategie ale musí být zároveň postavena na pokoře vůči národu (skutečnému duchovnímu Izraeli), který si kdysi Bůh vyhlédl pro své plány (ne však vůči novodobému Státu Izrael či vůči těm, kteří s původním židovským národem nemají nic společného). V této pokoře bychom si měli uvědomovat nejen skutečnost historické Boží přízně včera, ale i faktor nikdy nekončící Boží milosti dnes či existenci Božího plánu pro obrácení Izraele na pravou víru zítra. Milosti, která i dnes dokáže z lidí, kteří leckdy k naší civilizaci a víře cítí nenávist, učinit horlivé spolubojovníky. Milosti, která činí z Šavlů Pavly. To je i příběh řady židovských konvertitů ke křesťanství, kteří se zásahem Boží milosti dokonce stali kněžími a křesťanskými apologety.²³

Než se ale Boží úradky s Izraelem naplní (a Židé se vrátí ke svému skutečnému Mesiáši), mohlo by pro naše národy být už pozdě. Měli bychom proto vědět už nyní, jak se bránit svodům, které nás samotné i celou naši západní civilizaci mohou od Boha a jím daného společenského řádu odvádět a které mají často původ v židovských hlavách s úmyslem naši společnost cíleně oslabit a rozvrátit, jak vidíme dnes a denně kolem sebe²⁴.

Tímto pozitivně laděným přesvědčením bych chtěl své trojdílné zamyšlení uzavřít. V úvodu jsem přiznal, že vůči skutečným Židům cítím pokoru, ke které nás novozákonní texty nabádají. I když jsem ve svém textu uvedl řadu věcí, které se příslušníkům tohoto etnika nemusejí líbit, i když jsem zmínil řadu kritických připomínek a výhrad, mým cílem nebylo na židovskou menšinu nikterak útočit, jako spíše nastavit jí zrcadlo a vést k zamyšlení nejen ji, ale nás všechny.

Výběrem tématu pro třetí záverečný článek jsem pak chtěl zdůraznit, že téma holokaustu je klíčové při posuzování židovské otázky, která bez něj nemůže být rozřešena. Je to uměle vybudované a udržované tabu, které nám brání se židovskou otázkou vůbec zaobírat. Proto bychom měli najít odvahu toto tabu překročit, protože jinak budeme stále odkázáni do role statistů, pasivních pozorovatelů, kteří mlčky a s rezignací přijímají cizí rozhodnutí.

Chtěl jsem proto tímto textem apelovat na vlastenecky smýšlející veřejnost, abychom začali debatovat o holokaustu jinak, než jsme byli dosud zvyklí. Abychom nepokračovali v upevňování tohoto kultu, ale naopak se na holokaust podívali bez příkras, střízlivým pohledem, bez nadsázek, bez přehánění. Přiznejme si na rovinu, k čemu jeho přehnané zdůrazňování politicky a ekonomicky vede a snažme se nenechat se tímto - slovy Michala Kretschmera - novodobým "náboženstvím"²⁵ vydírat.

Pojďme debatovat o tom, o čem se dosud debatovat nesmělo. Pojďme debatovat o holokaustu. Poctivá debata přece ještě nikomu a ničemu neuškodila…