Proč nás lákají místa velkých tragédií?

Nejedou na pláž, nejedou do hor. Jejich cílem je muzeum genocidy, popraviště nebo místo, kde zemřelo tisíce lidí během vteřiny. Na fotkách z dovolené nemají lehátko a palmu, ale lebky, kříže a gilotiny. Nadšence temné turistiky poznáte snadno: barevné katalogy cestovních kanceláří jim nic neříkají. Chtějí víc.

Hrobové ticho. Lidé nemluví, vítr nefouká, ptáci nezpívají. Sídliště se stovkami dvanáctipatrových paneláků stojí nehnutě. Ve většině oken nejsou skla. Na vrcholu nejvyšší budovy rezaví obrovská plechová plastika srpu a kladiva, kolem je stočené stylizované ocelové obilí. A najednou zničehonic se v tom naprostém tichu ozve motor autobusu. Turisté jsou zde. Na úplně prázdném náměstí z betonových panelů řidič zatočí a ve velkém kruhu přijede k prázdnému plaveckému bazénu bez vody. Ze dveří autobusu se vyvalí malá živá barevná lavina turistů. Cvakají spouště fotoaparátů a občas zazní výkřiky nadšení nebo údivu.

Pripjať - sídlištní město založené na zelené louce v roce 1970, ve kterém bydlelo 47 500 lidí. Budovatelskou idylku přerušil v dubnu 1986 výbuch jaderné elektrárny Černobyl vzdálené pouhé tři kilometry. Během několika dní museli všichni obyvatelé odejít. Z "města mladých" se stalo rázem "město duchů". "Duchové" ovšem nezůstali osamoceni. Jen co vědci naložili do lihu biologické mutace, které posbírali v okolí, a hasiči a vojáci uzavřeli vyhořelou elektrárnu do betonového sarkofágu, začali sem nesměle cestovat dobrodruzi a zvědavci z celého světa. Návštěvy turistů do okolí ukrajinská vláda střídavě povolovala a zakazovala. Naposled je povolila letos v lednu. Ukrajinské ministerstvo pro mimořádné události tento rok očekává asi 8 000 návštěvníků, kteří se dostanou do "zakázané zóny".

Zvědavci, kteří navštíví opuštěné město a zničené okolí černobylské továrny, nejsou se svou touhou vidět místo neštěstí sami. Cestování do lokalit, kde proběhly genocidy, války, mučili se lidé nebo (údajně) bydlely postavy z hororů, je celosvětový fenomén, který stále nabývá na síle. Říká se mu "temná turistika". Pro návštěvy míst, kde se odehrála násilná smrt mnoha lidí, se navíc v užším smyslu používá termín thanaturistika - odvozený od řeckého thanata, mužské obdoby naší české smrtky. O temné turistice se píšou knihy (Temný turista - Cestování do nejneuvěřitelnějších míst, Dom Joly, 2010) a zabývají se jí psychologové i sociologové. Na půdě britské University of Central Lancashire dokonce vznikl specializovaný Institut pro výzkum temné turistiky.

O "černé turistice" (jak se jí také říká) přednášejí vědci a vedou se o ní debaty. Jedna strana sporu tvrdí, že jde jednoduše o skandalizaci, využívání extrémních situací a z nich plynoucích emocí k vydělání peněz od šokovaných turistů. Poukazuje se na otupělost postmoderního člověka, který ke svému vzrušení potřebuje silnější podněty než kdy dříve. Jiní komentátoři naopak poukazují na poučení spojené s historií, na mravní uvědomění, možnost analýzy zla a vymezení se vůči němu. Návštěva "temných" lokalit má podle nich pomoci k jakési archetypální sebereflexi.

"Když se tu chtěl vězeň napít, musel požádat stráž. Jinak nesměl mluvit ani se stráží ani se spoluvězni," vykládá mladá černošská průvodkyně a rukou pokyne k dalším dveřím. "Každý se musel přiznat ke spolupráci s CIA, KGB nebo Vietnamem. Přiznání vězně Hu Nim končilo slovy: ,Nejsem lidské stvoření, ale zvíře'," upozorní černoška na větu ve vystaveném protokole z výslechu. "Toto zařízení používali Pol Potovi vojáci k mučení vyslýchaných pomocí takzvaného waterboardingu, tedy de facto topení oběti. Vodu lili zde touto konvičkou. Pomocí těchto elektrod dávali vězňům elektrické šoky," pokračuje výklad za neustálého cvakání fotoaparátů. Tuol Sleng Genocide Museum je populárním cílem temných turistů. Bývalou školu předělali na vězení a mučírnu Rudí Khmérové, ultralevicová organizace, která krutě vládla v Kambodži v letech 1975-79.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 6/2012 nebo v On-line archivu.