Myslím, že lze dnes hovořit o jakémsi "náboženství holocaustu", které zčásti nahrazuje mizející víru Židů ve Starý zákon a komentáře k němu obsažené v talmudu. V něm nejde o pouhá historická tvrzení o míře utrpení Židů způsobeného nacisty, počtu obětí a způsobu jejich usmrcování. Tyto záležitosti mají být předmětem poctivého svobodného a nezaujatého historického zkoumání. Historií se v tomto článku nebudu zabývat. Jde mi v něm o (pseudo)náboženský aspekt celé věci.
Náboženství holocaustu má svoji víru, svá dogmata (6 milionů obětí, plynové komory, cílené vyvražďování židů), svá posvátná místa a rituály, své hlasatele, misie (propagandu), své zákony, cenzuru i svou inkvizici pronásledující tzv. popírače. Je v tom úspěšné jak můžeme pozorovat na právě probíhající aféře kolem biskupa Richarda Williamsona, kterému hrozí v Německu (a nejenom tam) trestní stíhání za vyslovení svého mínění o historických událostech. Kritické otázky jsou pak považovány za rouhání. Víra v toto náboženství je zakomponována do základů některých států a její zhroucení by vyvolalo vážné politické otřesy a zhroucení důvěry v jejich představitele.
Jestliže někdo namítne, že na tom není nic špatného, protože dogmata tohoto náboženství jsou pravdivá, lze na to odpovědět, že to vůbec není podstatné, protože se jedná o modloslužbu, nikoliv jen o výroky týkající se historie. Modloslužba spočívá právě v tom, že něco stvořené, ať již to patří do světa přírody či do světa lidí, je povzneseno na božskou úroveň. Takovou modloslužbou nemusí být jen starověké uctívání slunce, hvězd, panovníků či rukama udělaných předmětů. Může se jednat třeba o kult rasy, národa nebo státu, tedy věcí, které v rámci pozemských věcí mají svůj oprávněný význam, které jsou však z této sféry vytrženy a povýšeny. Na to už v souvislosti s nacistickou ideologií poukazoval Pius XI. v encyklice Mit brennender Sorge. Nebo se může jednat o kult Matky Země (Gaia, starořecká bohyně země), ke kterému se hlásí část ekologického hnutí a který vyvyšuje nerozumnou přírodu nad člověka.
Samotné užívání slova "holocaust" pro nacistické vyvražďování židů je nesmyslem. Ve Vulgátě, latinském překladu Písma svatého, se toto slovo vyskytuje na mnoha místech. V českých překladech se zpravidla užívá termínu "oběť zápalná" nebo "celopal". Obětní zvíře, které muselo být bez vady, bylo pak ohněm zcela spáleno. V případě Židů nešlo ovšem o žádnou oběť ani ze strany vrahů ani o její přijetí na straně zavražděných. Byl to prostě nacistický zločin spáchaný na základě jejich povýšení až zbožštění rasy jako něčeho, co určuje hodnotu člověka. Náboženství holocaustu činí však středobodem lidských dějin tuto událost. Neuvádí se přitom, že bylo také velmi mnoho nežidovských obětí nacistů, že počet obětí bolševiků v SSSR byl mnohem větší i že byly i další významné genocidy v Kambodži, Arméni v Turecku, v bývalé Jugoslávii i jinde. To vše však převyšuje počet úmyslně usmrcených nenarozených dětí zavražděných v mnoha tzv. demokratických zemích potratáři coby nájemnými vrahy. Navíc pro křesťany je středem dějin Kristova oběť na kříži. Nelze však tvrdit, že náboženství holocaustu popírá Boží existenci. Ta je pro něj podobně jako pro sekulární židy v Izraeli něčím vedlejším. Tradiční judaismus není tím ani popřen, ani nahrazen, ale spíše doplněn. Posiluje však jeho protikřesťanské zaměření. Claude Lanzmann, tvůrce devítihodinového filmu Shoah, se výslovně vyjadřuje v tom smyslu, že kult holocaustu má nahradit křesťanství, když píše: "Pokud Osvětim je něco jiného než horor historie, potom se křesťanství otřásá v základech. Kristus je syn Boží, který šel na konec lidsky snesitelného, kde snášel nejkrutější utrpení. … Pokud je Osvětim pravdou, potom existuje lidské utrpení, které se s utrpením Krista jednoduše nedá srovnat. … V tom případě je Kristus falešný a spása nepřijde od něj. … Osvětim je vyvrácením Krista." (časopis Les temps modernes, prosinec 1993)
Někteří, jako Norman G. Finkelstein ve své knize Průmysl holocaustu, poukazují na zneužití utrpení Židů k nárokování si finančních kompenzací a nátlaku a to více ve prospěch židovských organizací než potomků tehdejších židovských obětí. Takové zneužití je jistě zlo, ale týká se to majetku, tedy něčeho vnějšího vůči člověku, naproti tomu náboženství holocaustu jde o srdce člověka, o jeho sklonění se pod diktát politické korektnosti, sekulárních organizací a převažujících trendů. Modloslužba je jistě větší hřích než krádež. Je velmi smutné a ostudné, když tomuto náboženství poklonkují i někteří církevní činitelé a vadí jim více domněnky o historických událostech než skutečné hereze, které vylučují jejich nositele z církve.
Ukazuje se, že každá modloslužba a každá falešná ideologie má v sobě velký ničivý potenciál a ohrožuje svobodu, zdraví i životy lidí. Mnohdy jim i ubližuje, když k tomu získá moc. Vzpomeňme v této souvislosti oběti francouzské revoluce v 18. století, nacismu, marxismu a také věznění Ernsta Zündela, Germara Rudolfa, Davida Irvinga a dalších uvalené vyznavači či sluhy náboženství holocaustu. I nyní, poté co biskup Williamson vyslovil svá mínění o některých historických událostech spadajících pod dogmata náboženství holocaustu, se ukazuje, jak jsou jeho zastánci útoční s použitím lží a nečestných prostředků. Místo, aby se setkal s klidnými věcnými argumenty svých oponentů, setkává se s nenávistí.
Co máme dělat, když se setkáme s modlářstvím? Předně se před ním nesklánět jako Eliáš, který zbyl jako jediný prorok Hospodinův proti 450 prorokům Baalovým (1 Král 18,22). Za druhé pak ty uctívané věci, osoby či události odkázat do sféry, kam podle své přirozenosti patří. Půjde-li o nepřiměřenou úctu přírody, tak poukázat na to, že se z její krásy právem radujeme a máme se o ní starat tak, aby nám i nadále mohla sloužit. Půjde-li o národ, tak svébytnost vlastního národa podporujme a jinému národu ji přejme. Jde-li o oběti promyšleného zločinu, pamatujme na ně při věrném líčení historie, vzpomínejme na ně, jsou-li to naši předci nebo přátelé či příslušníci našeho národa. Nic nezveličujme.
Pojem relikvie (ostatky) označuje zejména tělesné pozůstatky světců, ale také předměty s životem svatých spojené (např. zbytky jejich šatů a jiných osobních předmětů).[1] Mezi věřícími jsou uchovávány v úctě a někdy je jim přičítána zázračná moc.