Pamětník summitu Brežněv-Nixon varuje
"Vratké příměří mezi Vladimírem Putinem a ukrajinským Petrem Porošenkem, zprostředkované Angelou Merkelovou v Minsku, už snad vydrží," doufá i Patrick Buchanan, guru pravice, světící americké tradice.
Čím déle se válka na Ukrajině vleče, tím "větší jsou jak její oběti", tak "pravděpodobnost, že pro Kyjev skončí amputací a bankrotem republiky". Nedojít k minskému kompromisu, na "8.000 ukrajinských vojáků, obklíčených v debalcevské kapse, by se muselo vzdát anebo byli eliminováni". Za cenu "krize kyjevského režimu". A "zbraní, proudících do země ze Spojených států" - a "vedoucích ke střetu Ruska a USA".
"Tomu, že Rusko má životní zájem na zachování námořní základny na Černém moři" - a "udržení Ukrajiny mimo NATO" - "jeden rozumí". Stejně jako tomu, že "životním zájmem Ukrajiny je nepřijít o Donbas".
"V čem tu však spočívá životní zájem Ameriky? Merkelová říká, že v sázce je princip, nosný pro Evropu po studené válce, spočívající v tom, že hranice nelze měnit silou. Je to idealistické, je to však realistické? Koncem studené války se na několik zemí rozpadla Jugoslávie, Sovětský svaz na 15. Chorvatsko, Bosna, Kosovo a krátce dokonce i Slovinsko musely za své osamostatnění bojovat. Podobně jako státečky Jižní Osetie a Abcházie, které se odštěpily od Gruzie, i Podněstří, osamostatněné od Moldovy".
"V Rusku jsou stále menšiny typu Čečenců, kteří by se oddělit chtěli. A v mnoha nových zemích typu Ukrajiny zase etničtí Rusové, kteří by chtěli zpátky domů. Evropou skutečně expanduje duch secesionismu."
Háček je v tom, že "Londýn referendum skotským secesionistům povolil, Madrid však Baskůmči Kataláncům stejné právo nepřiznal". A také "některé z těchto menšin tak mohou jednoho dne za svoje osamostatnění vstoupit do boje, tak jako Irové před sto lety".
Jediné z těchto hnutí - od Atlantiku až po Ural - však "životní zájmy Spojených států neohrožuje ani v nejmenším". "Jediné z nich se nás netýká", natož aby "bylo důvodem k válce s Ruskem".
Odkud se v dnešní americké generaci bere ona nutkavá posedlost "strkat nos do věcí zemí, které ani nejsme s to najít na mapě"? Kde se bere to, v čem se promítá tak koncentrovaně - "paranoia z Putina"?
"Před čtyřiceti lety provázel autor těchto řádků Richarda Nixona na jeho poslední summit s Leonidem Brežněvem. Třebaže tehdejší SSSR byl kapitánským můstkem obrovské říše, sahající od Berlína až po Beringovu úžinu, žádný hašteřivý střet to nebyl."
"Varují-li nás, že Putin má v plánu restauraci SSSR z roku 1974 i obnovu tehdejšího sovětského impéria, ráčili jsme vzít vůbec do úvahy, co všechno by si to od něj vyžádalo? K obnově SSSR by Putin musel znovu dobýt Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Ukrajinu, Moldovu, Arménii, Azerbájdžán, Gruzii, Kazachstán, Turkménii, Uzbekistán, Kyrgyzstán i Tadžikistán, území o rozměrech Spojených států."
A "obnovy sovětského impéria" by dosáhl jen "invazí a okupací Rumunska, Bulharska, Maďarska, Polska, České republiky a Slovenska a tím, že byi Německem došel až po řeku Labe."
Putin však k Rusku připojil znovu jen Krym - "území zhruba o rozloze Vermontu, k němuž Romanovci přišli už v 18. století". Pokřik "´Rusové před branami!´ však z Kapitolu zní skoro den co den".
Putin a Amerika si skutečně nadělali "zlou krev" - tím i opačným směrem. "Z jeho pohledu jsme rozpadu SSSR zneužili k posunutí NATO do východní Evropy a pobaltských republik. A cestou barevných revolucí svrhli proruské režimy v Srbsku, na Ukrajině, v Gruzii i v Kyrgyzstánu".
Je to však opravdu tak, že - "nehledě na vzájemnou nedůvěru či opovržení" - neexistuje "nic, na čem bychom měli zájem společně"?
"Postupem našeho století ohrožují strategické zájmy Spojených států dvě zřejmá a aktuální nebezpečí: rostoucí síla nadržené Číny a expanze islámského terorismu. Rusko je ve vztahu k oběma z nich naším přirozeným spojencem. Čína pohlíží na Sibiř a ruský Dálný východ, jehož populace se smršťuje, jako na zásobárnu zdrojů, které Peking potřebuje. A proti Talibánu v Afghánistánu, ISIS v Iráku a Sýrii a al-Kájdě, je Rusko, jež v Beslanu a Moskvě utrpělo to samé, co New York, Londýn, Madrid, Paříž a Kodaň, na naší straně."
Za studené se Rusko řídilo ideologií, konfrontující v podstatě vše, v co věříme my sami. "Ti, kdo mu vládli, stáli v čele světového impéria. Přesto jsme měli prezidenty, schopné se s Moskvou dohodnout."
Pokud to bylo schůdné i kolem tak "vyhrocených témat, jako berlínská zeď či balistické rakety na Kubě, proč nedokážeme sednout za jeden stůl s Putinem a probrat otázky, které jsou méně tektonické?" Typu "čí vlajka zavlaje nad Luhanskem a Doněckem"?