Je říjen, sedím na zahradě, hřeju se na slunci a přitom louskáčkem drtím ořechy, z kterých chci dělat dort. Současně sleduji reportáž francouzské televize z ukrajinského kraje Lugansk, kde ve sklepě sedí dvě babičky a kladívkem taky tlučou ořechy.
Podle reportéra, skrývají se celé dny ve sklepě a nemají už nic jiného k jídlu. Je to možné, že vyjedly všechny zavařeniny, zbylé z loňského roku, možná taky, že prostě nejsou zvyklé zahálet: "Napadalo plno ořechů, jsou mokré, a když už musím sedět ve sklepě, aspoň dělám něco užitečného."
Doufejme, že se páni v Kijevě konečně dohodnou a přestanou zabíjet vlastní obyvatele. V opačném případě, bez topení a bez jídla tihle lidé zimu nepřežijou. Taky jsem znal dobu, kdy se muselo do sklepa. Naštěstí za celou válku jsem zažil vytí sirén a hukot amerických letadel nad hlavou jen párkrát. Bydlel jsem totiž na venkově, kde nebylo co bombardovat. Do města do školy dojížděl jsem denně vlakem.
Kvůli možnosti setřelení, Angloameričani bombardovali hlavně v noci, teprv ke konci války, kdy už Němci byli v posledním tažení, i ve dne. Ale tehdy jsme do školy vůbec nechodili, zabrali ji běženci z východu, prchající před Rudou armádou, možná i Banderovci, kteří se po válce rozutekli, schovávali po lesích a přepadali vesničany.
Je možné, že můj první pobyt v protileteckém krytu byl jen cvičební, ale zanechal ve mně nemilou vzpomínku. Na rozdíl od ukrajinských babiček, neměli jsme v krytu světlo a nic na práci, ani k jídlu. Přesto nikdo neblbnul, během náletů jsme vždy mluvili tiše, nebo mlčeli. I děti si uvědomovaly, že - nikdo neví, možná žijeme poslední chvíle našeho života.
Takový zážitek chybí těm, kdo rozhodují na vrcholu.
