"Pokud Kyjev domáčkne Novorossiji, v ukrajinských učebnicích dějepisu se objeví nová kapitola," píše Vladimir Linderman. Nová kapitola bude schematicky vypadat takto: V roce 2014 vpadla ruská vojska na Ukrajinu. Povedlo se jim obsadit Krym, následně byly boje přesunuty na území Donbasu.
Ze strany Ruska byla válka vedena barbarskými metodami zakázanými veškerými mezinárodními konvencemi. Každodenní vzdušné bombardování, ostřelování měst z minometů a těžkých děl, zatýkání a popravy ukrajinských vlastenců, filtrační tábory pro běžence. Milión obyvatel Donbasu byl vyvezen do Ruska v nákladních vagónech a zahynul v uranových dolech (data úmrtí a místa pohřbení nejsou známa). Během bojů byla ruskými tajnými službami aktivně využívána místní pátá kolona z řad kriminálníků, narkomanů a komunistů.
Tohle všechno bude bohatě ilustrováno fotografiemi: mrtvá těla dětí a starců, rozbořené budovy, promáčknutými rty se zlostně šklebící obličeje okupantů.
Ale mladá ukrajinská armáda se dokázala postavit agresorovi. Mladí muži a ženy ze všech ukrajinských měst a vesnic po nocích stáli fronty před vojenskými rekrutačními středisky. Hlavním úkolem znavených náborových úředníků bylo odfiltrovat mladé hochy, kteří nedosáhli povolávacího věku, a starce snažící se skrýt, že jim už je přes sedmdesát.
Co je ale nejdůležitější, donbaský národ podržel ukrajinskou armádu. Vzniklo partyzánské hnutí, pod okupanty hořela země… A přišlo vítězství. Padesát tisíc ruských vojáků a důstojníků našlo poslední odpočinek na ukrajinské půdě, zbylých padesát tisíc bylo zajato, nakrmeno a vyléčeno, načež bylo posláno do Ruska v pohodlných bílých automobilech značky KamAZ. S pokynem už nikdy nevpadnout na Ukrajinu. Protože Ukrajina není Rusko.
Samozřejmě se najdou lidé, kteří budou mít námitky proti takovéto učebnici. Budou prskat, pohoršovat se, ťukat si na čelo. Zpočátku bude takových lidí poměrně mnoho. Ale Vrchní Rada přijme zákon, podle něhož revize, odmítání a falsifikace hlavních událostí ukrajinských dějin budou trestným činem. A budou se trestat 5-10letým odnětím svobody. A počet "revizionářů" se výrazně sníží.
Školy budou častěji navštěvovány inspektory se speciálním úkolem: prověřit, zda je historie Velkého Vítězství vyučována správně. Učitele, kteří ji podávají nesprávně, nikdo uvězňovat nebude, jednoduše budou humánně propuštěni. Několik desítek propuštěných a přeci jen pro výstrahu jedno-dvě trestní řízení, tohle naprosto postačuje k tomu, aby se učitelstvo stalo poslušným. A kdo se nebude moct stát poslušným, odejde sám, aby "neshazoval kolektiv školy".
Ve výsledku takového zátahu bude stačit přibližně 10-12 let, aby do hlav pokud ne všech, pak drtivé většiny školáků byla nalita výše uvedená verze událostí roku 2014.
Takto se Velké Vítězství, i když to zní podivně, stane aktem KONEČNÉHO ZROZENÍ ukrajinského národa. Protože pro konečné zrození už chybí jen maličkost - vojenské vítězství nad Ruskem. A teď se tohle vítězství dostaví, i když jen na papíře a na televizních obrazovkách, jaký je v tom rozdíl?
Tohle není žert, tohle je celkem reálná předpověď s prvky žertu. Ruští obyvatelé Lotyšska mě pochopí velmi dobře. I když ne v takovéhle brutální variantě jako na Ukrajině, ale tohle všechno jsme již zažili.
To je důvod, proč ukrajinští nacionalisté potřebují vojenské vítězství v Donbasu, vítězství za každou cenu. "Ukrajinskost" není možné identifikovat pomocí jazyka - Gallupův institut, který se nedá podezírat ze sympatií k Rusku, zjistil, že mateřským jazykem více než 80 % obyvatel Ukrajiny je ruština. To znamená, že idenfikovat ji možné je, ale pak se ukáže, že Ukrajinci tvoří méně než 1/5 obyvatelstva, že jsou jen velkou národní menšinou, z jakého důvodu menšina prudí?
Vítězství nad Ruskem (přesně takhle bude interpretováno rozdrcení povstání) se stane sjednocujícím bodem ukrajinského národa. Efektivním nástrojem výchovy dětí a mládeže v duchu "ukrajinskosti". Doposud tuhle funkci jakž takž plnil Hladomor. Co se týče vlastenecké výchovy, oběti samozřejmě také slouží dobře, ale vítězové ještě lépe. Vítězství navíc symbolizuje spravedlivou odplatu za oběti.
Nelíbí se mi panické úvahy v duchu "putinnechal" (jsou v nich nepříjemné notky škodolibosti), věřím ve vítězství Novorossije a snažím se, v rámci možností, přispět k tomuto vítězství. A přesto u mě vyvolává neklid, když lidé řekněme z vlasteneckého tábora začínají říkat nějaké podivnosti typu: "My nepotřebujeme Lugansk, nachceme ani Doněck, dejte nám Kyjev, matku ruských měst". Protlačuje se nesmyslná myšlenka, že je možné takticky se vzdát Donbassu, aby byla získána celá Ukrajina, "celistvá a proruská".
Nemyslím si, a nechci si myslet, že tohle je zrada. Spíš je to chybějící zkušenost žití na postsovětském území, které zbylo za hranicemi Ruské federace, a nechuť tuto zkušenost poznávat. Dnes na Ukrajině zvítězila ideologie zuřivého protiruského nacionalismu, tahle ideologie se nedá vyléčit žádnými ekonomickými sankciemi, žádnou nezaměstnaností, ničím takovým.
Vítězství nad Novorossijí, které bude interpretováno jako vítězství nad Ruskem, poskytne ukrajinským nacionalistům zásobu politické stabilnosti na velmi dlouho, na desítky let. Dokonce v podmínkách hladu a zimy, masové nezaměstnanosti a emigrace tito budou moct vychovat novou generaci nabitou nenávistí k Rusku.
Naopak vítězství Novorossije, i kdyby jen na území Doněcké a Luganské republiky, bude pro akresivní nacionalismus představovat tak silný úder, že se z něho již možná nevzpamatuje.
Člověka otráveného nacionalistickým jedem = rusofobií nelze přesvědčit slovy, nelze ho ani koupit (pokud tomu tak není, co by například překáželo koupení celého lotyšského nebo estonského parlamentu?). Tuhle otázku je možné vyřešit pouze silou, pouze hrdinstvím.
http://www.nwoo.org/2014/08/25/cena-za-vitezstvi-neboli-velke-vitezstvi-v-budoucich-ucebnicich-dejepisu/