Irák i Sýrie měly být vojenskou cestou "zdemokratizovány", ve výsledku na pomezí obou zemí vzniká pravý opak, tedy první islamistický stát vedený filosofií radikálního islámu. A v čele globálního džihádu už nestojí "stará dobrá" Al Kajda…
Loni v létě úspěšně zaútočili na nechvalně proslulou věznici Abú Ghrajb a osvobodili řadu svých zkušených bojovníků, po měsících bojů na počátku letošního roku fakticky ovládli sunnitskou provincii Anbár, o víkendu pak džihádisté z Islámského státu Iráku a Sýrie (ISIS) obsadili provincii Ninive, v pondělí pak druhé největší irácké město, Mosul, a v tamní centrální bance ukořistili asi 429 milionů dolarů v hotovosti a něco zlatých cihel k tomu. Stali se tak nejspíš nejbohatší teroristickou skupinou na světě a s touto vizitkou míří do provincie Kirkúk. Bojovníci Al Kajdy v Iráku (AQI) mezitím obsadili Saddámovo rodiště Tikrít, načež slíbili, že pokračovat budou na Bagdád. Irácká vládní armáda rychle ustupuje a nechává za sebou i výzbroj, což vyvolává silné pochybnosti o smyslu výcviku, který bagdádským vojákům roky zajišťovala americká armáda. Bagdádský premiér/diktátor Núrí Málikí v zoufalství nabízí zbraně civilistům, kteří by byli ochotni se džihádistům postavit, a žádá Spojené státy o letecké útoky proti ISIS i AQI… Pentagon mezitím plánuje masivní dodávky těžkých zbraní do Iráku, ale je otázka, komu - pokud budou děla, rakety Hellfire nebo bezpilotníky předány irácké armádě, skoro jistě záhy skončí v rukou kajdistů.
Bojovníci ISIS vstupují do Tikrítu:
Co dál? Padne Bagdád? Zatím se nenabízí příliš důvodů, proč by padnout neměl. Nebo snad USA za Obamy, který iráckou okupaci před třemi lety slavnostně "ukončil", podniknou další invazi, která by vyspravila to, co se při té první "pokazilo"? V Afghánistánu ale Západ není s to porazit Taliban, tak proč by měl uspět proti Al Kajdě? Co to vše v praxi znamená?
Zarkávího duch
Vojenské úspěchy kajdistů z posledních dní na jedné straně svědčí o tom, že džihád otevřel novou frontu ve svém boji za ustavení Islámského státu napříč Irákem a Sýrií, na straně druhé nejspíš ale dokládají také to, že scénu ovládl ISIS, a to i na úkor samotné původní Usámovy Al Kajdy. Že se právě ISIS stal nejmocnější a nejefektivnější džihádistickou skupinou současnosti.
ISIS aktuálně kontroluje rozsáhlé oblasti na západě Iráku a na východě Sýrie. Právě v této oblasti je moc džihádu náležitě výmluvná. Hranice mezi oběma zeměmi vede pouští a je takřka neprůjezdná, samozřejmě s výjimkou oficiálních přechodů, ale ty nekontroluje ani Bagdád, ani Damašek. A noví džihádištičtí vládci jsou si svou pozicí natolik jistí, že jejich buldozery horečnatě čistí v poušti nové silnice, které by efektivněji propojily nové džihádistické bašty a s nimi i jednotný saláfistický "stát" na území historické Levanty. Jinými slovy, v poušti v srdci arabského světa "gumují" hranice států, které tam kdysi namátkou načrtli britští a francouzští kolonialisté. (Mapa oblastí pod kontrolou ISIS na NYT).
Se vzestupem ISIS přitom jako by ožíval duch jeho zakladatele, jordánského řezníka Abú Musába Zarkávího - je tu totiž nová generace "kajdismu": násilnější, bezohlednější a extrémnější, vedle níž "originální" Al Kajda vedená Ajmánem Zavahírím jako by snad až naplňovala americké škatulky "umírněných islamistů".
Zarkáví v Iráku založil pobočku Al Kajdy, z níž nakonec vzešel ISIS, primárně k boji proti americké invazi. Stalo se tak už v roce 2002, tedy ještě před agresí, neboť George W. Bush svůj útok dlouho avízoval. S pomocí malých buněk dokázal Zarkáví rozpoutat vlnu teroru, která vcelku rychle mnohé přesvědčila, že Bushova agrese byla čirá hloupost, a byť sám byl zabit v roce 2006, jeho duch přetrval. Příznačné je, že Zarkávího loajalitě příliš nedůvěřoval ani Usáma bin Ládin, který do poslal do "vyhnanství" na západě Afghánistánu, nicméně za následný boj proti americké okupaci Iráku pro něj měl jen slova chvály.
Bushova invaze a okupace Zarkávího síť nezničily, západní jednotky nejsou takových úkolů schopny, maximálně dokázaly zatlačit část sítě do hluboké ilegality. Obecně přitom platí, že jedinou zbraní proti radikálnímu islámu je po všech směrech funkční stát - a americká invaze nezvládla ani to (pokud tedy něco takového vůbec bylo někdy cílem).
Jako dar z nebes pak pro ISIS přišla válka v Sýrii. Vedení iráckého džihádu nejprve stvořilo svou odnož pro Sýrii, Frontu al Nusrá, jejíž vedení svěřilo do rukou jednoho ze Zarkávího pobočníků, Muhammada Goláního, a pak demonstrativně nechalo Frontu oficiálně přísahat věrnost právě ISIS a jeho vůdci Abú Bakrovi Bagdádímu, a nikoli Zaváhírího Al Kajdě.
Bagdádí je postava obestřená tajemstvími a o pravé identitě tohoto muže se vedou spory. Jasné ale je, že je to lídr ambiciózní, který Al Kajdě vyčítá její "umírněnost" a neochotu prohloubit sektářskou sunnitsko-šíitskou "válku" do extrému. Do čela ISIS nastoupil v roce 2010 a od té doby jeho organizace proslula fanatickým vražděním šíitů či křesťanů, a to při jakékoli příležitosti a pod jakoukoli záminkou. Nic z toho přitom nebrání Turecku, aby v rámci prosazování svých zájmů v Sýrii nepodporovalo právě Frontu al Nusrá.
Před nynější ofenzívou v Iráku ISIS efektivně kontroloval iráckou provincii Anbár a syrskou provincii Rakká, kde zavedl zákony islámského středověku a pokračuje v "očistě" regionu od "změkčilých" kajdistů různých barev a zájmů - za poslední týdny si tyto vnitrodžihádové boje vyžádaly životy asi 600 ozbrojenců. A co víc, bojovníci ISIS neskrývají ambice vyrazit také do Saúdské Arábie a svrhnout tamní prozápadní tmářské feudály, další prý procházejí speciálním výcvikem, aby džihád rozšířili i do Evropy, kam se vracejí bojovníci ISIS s pasem některé ze zemí EU…
Není zvláštní, že "demokratizace" Iráku vyústila v posílení Al Kajdy, celková politika Západu v syrské válce končí konstatováním, že 80 procent tamních rebelů jsou radikální islamisté, nebo že "zdemokratizovanou" Libyi také ovládají džihádisté…? Neměl by se normální člověk té "demokratizace" začít bát?
ISIS aktuálně kontroluje rozsáhlé oblasti na západě Iráku a na východě Sýrie. Právě v této oblasti je moc džihádu náležitě výmluvná. Hranice mezi oběma zeměmi vede pouští a je takřka neprůjezdná, samozřejmě s výjimkou oficiálních přechodů, ale ty nekontroluje ani Bagdád, ani Damašek. A noví džihádištičtí vládci jsou si svou pozicí natolik jistí, že jejich buldozery horečnatě čistí v poušti nové silnice, které by efektivněji propojily nové džihádistické bašty a s nimi i jednotný saláfistický "stát" na území historické Levanty. Jinými slovy, v poušti v srdci arabského světa "gumují" hranice států, které tam kdysi namátkou načrtli britští a francouzští kolonialisté. (Mapa oblastí pod kontrolou ISIS na NYT).
Se vzestupem ISIS přitom jako by ožíval duch jeho zakladatele, jordánského řezníka Abú Musába Zarkávího - je tu totiž nová generace "kajdismu": násilnější, bezohlednější a extrémnější, vedle níž "originální" Al Kajda vedená Ajmánem Zavahírím jako by snad až naplňovala americké škatulky "umírněných islamistů".
Zarkáví v Iráku založil pobočku Al Kajdy, z níž nakonec vzešel ISIS, primárně k boji proti americké invazi. Stalo se tak už v roce 2002, tedy ještě před agresí, neboť George W. Bush svůj útok dlouho avízoval. S pomocí malých buněk dokázal Zarkáví rozpoutat vlnu teroru, která vcelku rychle mnohé přesvědčila, že Bushova agrese byla čirá hloupost, a byť sám byl zabit v roce 2006, jeho duch přetrval. Příznačné je, že Zarkávího loajalitě příliš nedůvěřoval ani Usáma bin Ládin, který do poslal do "vyhnanství" na západě Afghánistánu, nicméně za následný boj proti americké okupaci Iráku pro něj měl jen slova chvály.
Bushova invaze a okupace Zarkávího síť nezničily, západní jednotky nejsou takových úkolů schopny, maximálně dokázaly zatlačit část sítě do hluboké ilegality. Obecně přitom platí, že jedinou zbraní proti radikálnímu islámu je po všech směrech funkční stát - a americká invaze nezvládla ani to (pokud tedy něco takového vůbec bylo někdy cílem).
Jako dar z nebes pak pro ISIS přišla válka v Sýrii. Vedení iráckého džihádu nejprve stvořilo svou odnož pro Sýrii, Frontu al Nusrá, jejíž vedení svěřilo do rukou jednoho ze Zarkávího pobočníků, Muhammada Goláního, a pak demonstrativně nechalo Frontu oficiálně přísahat věrnost právě ISIS a jeho vůdci Abú Bakrovi Bagdádímu, a nikoli Zaváhírího Al Kajdě.
Bagdádí je postava obestřená tajemstvími a o pravé identitě tohoto muže se vedou spory. Jasné ale je, že je to lídr ambiciózní, který Al Kajdě vyčítá její "umírněnost" a neochotu prohloubit sektářskou sunnitsko-šíitskou "válku" do extrému. Do čela ISIS nastoupil v roce 2010 a od té doby jeho organizace proslula fanatickým vražděním šíitů či křesťanů, a to při jakékoli příležitosti a pod jakoukoli záminkou. Nic z toho přitom nebrání Turecku, aby v rámci prosazování svých zájmů v Sýrii nepodporovalo právě Frontu al Nusrá.
Před nynější ofenzívou v Iráku ISIS efektivně kontroloval iráckou provincii Anbár a syrskou provincii Rakká, kde zavedl zákony islámského středověku a pokračuje v "očistě" regionu od "změkčilých" kajdistů různých barev a zájmů - za poslední týdny si tyto vnitrodžihádové boje vyžádaly životy asi 600 ozbrojenců. A co víc, bojovníci ISIS neskrývají ambice vyrazit také do Saúdské Arábie a svrhnout tamní prozápadní tmářské feudály, další prý procházejí speciálním výcvikem, aby džihád rozšířili i do Evropy, kam se vracejí bojovníci ISIS s pasem některé ze zemí EU…
Není zvláštní, že "demokratizace" Iráku vyústila v posílení Al Kajdy, celková politika Západu v syrské válce končí konstatováním, že 80 procent tamních rebelů jsou radikální islamisté, nebo že "zdemokratizovanou" Libyi také ovládají džihádisté…? Neměl by se normální člověk té "demokratizace" začít bát?