Napsal Lev Veršinin
Přeložil Hamilbar, převzato
Přeložil Hamilbar, převzato
Více než 24 hodin jsem se nemohl připojit k síti. Opravovali cosi na lince. Ale každá mince má kromě rubu také líc. Byv oddělen od blogu, našel jsem si konečně čas pohrabat se v rozpracovaných materiálech a něco dokončit. Přesněji, ani ne tak "něco", ale to, co už dávno chtěli, abych napsal: jako pokračování "židovské otázky", vyložit krátce a souvisle historii sionismu. Mám-li být upřímný, i když jsem si na toto téma materiál připravoval, stále jsem se mu vyhýbal, nechtělo se mi opět dráždit husy, které na taková témata okamžitě přiběhnou.
To je asi vše na úvod. Dodat zbývá již jen málo.
Za prvé, poprvé v případě tematických článků, níže uvedený materiál začíná ne na začátku, jak je dobrým zvykem, ale z druhé části, věnované otázce spolupráce sionistů s nacisty, která je faktem. Důvod je ten, že na rozdíl od ostatních částí, tato je již dokončená. První část (kde bude pojednáno, co je to vlastně "sionismus", a kde je jeho počátek) bude následovat, a pak už to půjde popořadě.
Za druhé, všem, kteří neznají principy popularizačních článků, připomínám: toto není výzkum, neobjevuji žádné Ameriky, pouze reprodukuji všeobecně známá fakta, převzatá z podstatně serióznějších prací (pokud budou někoho zajímat jména autorů, rád je sdělím). Reprodukuji co nejstručněji, bez nepodstatných podrobností a detailů, ale při tom zcela - a právě v tom je, upřímně řečeno, celý vtip - bez jakéhokoliv, pozitivního či negativního hodnocení. Pouze to co bylo, plus vlastní úvahy, proč to bylo právě tak a ne jinak, podepřené pouze elementární logikou a ničím jiným.
Úplně na začátek. Přečetl jsem na toto téma prakticky všechno, co se dalo získat, přitom ve všech variacích a jsem přesvědčen, že plány nacistů nepočítaly s masovou fyzickou likvidací Židů. Neměli je rádi? Ano. Měli je za cizí rasu a škodlivý prvek? Rozhodně. Snažili se omezovat jejich práva a obrat je? Nepochybně. Ale nic víc. Kdybyste v roce 1933 vyprávěli Himmlerovi nebo Streicherovi, natožpak Hitlerovi, který dokázal být v případě nutnosti naprosto nemilosrdným, ale povahou nebyl krutý, o popravčích příkopech a táborech smrti, vůdcové NSDAP by zakroutili ukazováčkem u spánku. Pro ně bylo podstatné pouze jedno: zbavit se jich za jakoukoliv cenu, a vytvoření nesnesitelných podmínek k životu se v ten okamžik považovalo za cenu maximální. V těchto úmyslech byli důslední, na všechno upozorňovali předem, nic neskrývali, a to, že až se chopí moci, čekají německé (o jiných v tom okamžiku nikdo nepřemýšlel) Židy zlé časy nebylo žádným tajemstvím. Nicméně sami němečtí Židé si celou složitost situace neuvědomili hned - což je, mimochodem, naprosto pochopitelné - a vůdcové židovských organizací, zvyklí na způsoby Výmarské republiky, vycházeli z toho, že zdaleka ne všechny předvolební řeči se po volbách stanou návodem k jednání, a tudíž, že se k novým podmínkám bude možné se jednoduše, tak či onak, přizpůsobit.
Při tom vedoucí "tradičních" (náboženských) komunit, kupodivu přijali novou vládu s určitým uspokojením. Rabínům se silně nelíbil proces asimilace, jenž zašel již příliš daleko, a ze sféry jejich vlivu vyvedl značnou část věřících, včetně té finančně movité. Zcela jim vyhovovala
renesance svého druhu "gheta", rezervace, kde by Židé, nuceně se navrátivše k náboženství, žili tiše, smažíce se ve vlastní šťávě, nikam nevyčnívali a ničeho se neúčastnili. Zhruba tím směrem také pracovali ve styku s novými úřady, a vrcholem jejich činnosti v tomto směru se stalo Memorandum ze 4.října 1933 zaslané jménem náboženských obcí fýrerovi a Říšskému kancléři. Podstata dokumentu spočívala v tom, že judaismus - to je pouze náboženství, které nemá žádný vztah k marxismu, že komunismus to je - "vynález hrstky odpadlíků", kteří opustili tradici, kdežto věřící židé celkově - kategoricky odmítají "hnusnou protiněmeckou propagandu". Takže - prosili rabíni - Židé potřebují pouze "svůj skromný koutek", kde by se mohli modlit a pracovat ve prospěch Německa, za něž (což se zvláště zdůrazňovalo) mnohé tisíce věřících Židů padly na frontách První světové války, "o čemž Reichskanzler, který je sám frontovým vojákem, jistě ví". A jestliže nová vláda hodlá vyhladit všechny Židy, tak ať to řekne rovnou, aby se lidé mohli připravit na setkání s Bohem. Tento, poslední odstavec memoranda byl čistě rétorickým a adresát ho také tak pochopil. Samotnému Hitlerovi ten dokument na stůl samozřejmě nepoložili. Odpověď přišla z podstatně nižší instance, a přestože byla strohá a úmyslně chladná, s nádechem pohrdání v tónech, v textu bylo řečeno, že likvidovat se nikdo nikoho nechystá, kam podít Židy, o tom úřady přemýšlí, a zatím ať žijí v souladu se svými sliby - tiše a nenápadně.
Taková odpověď autory memoranda uklidnila a celkem jim i vyhovovala - na rozdíl od vůdců organizací sdružujících Židy, v té či oné míře emancipované. Ti se upřímně považovali za "Němce Mojžíšova vyznání", velmi mnozí se ctí prošli válkou, měli vyznamenání a medaile, a stejně jako rabínové doufali, že "se to poddá", a že se tak či onak podaří dokázat vedení NSDAP, že nemá tak docela pravdu a že i oni milují Vaterland. Již v roce 1933 bylo oficiálně zaregistrováno "Říšské zastupitelství německých Židů" v čele s uznávanými veřejnými činiteli, včetně některých čistě světských, prakticky opustivších tradice jako byl například Otto Hirsch. Ze všech sil se snažili dokázat nové vládě, že "jsou připraveni být Německu užitečnými čímkoliv bude zapotřebí", na což vláda odpovídala korektním, leč kategorickým "vy nám nejste k ničemu zapotřebí", kteroužto pozici potvrdila tím, že Židům zakázala výkon celé řady povolání, kromě jiných těch, majících vztah k právu a také státní službu. Přirozeně Hirsch a jeho kolegové o tom všem psali do zahraničí, přirozeně, židovské obce USA, Británie, Francie a dalších států byly nervózní, a celkem brzy to skončilo bojkotem německého zboží po celém světě, který brzy nabral takové tempo, že vedení Reichu zneklidnělo. Formální důkazy o účasti "Říšského zastupitelství" na této akci nebyly, přesto se úřady obrátily na tuto a další organizace s požadavkem "objasnit mezinárodnímu společenství smysl změn, ke kterým dochází v Německu", na což sice herr Hirsch a jeho lidé zareagovali, ale bez zvláštního nadšení (pravděpodobně doufajíce, že svět pomůže). Zato sionisté zaujali pozici zcela opačnou, pustili se do boje s bojkotem okamžitě a celým srdcem.
V podstatě na tom není nic divného ani odsouzeníhodného. Sionisté za prvé k ničemu nepotřebovali "tradici" - naopak, chtěli být "jako všichni", za druhé k náboženství měli celkem skeptický vztah, a za třetí nepovažovali se za Němce. Jejich super ideou a super cílem bylo "vytvoření národa z existujícího materiálu". To znamená, vývoz co největšího množství (ideálně všech) evropských Židů do Palestiny, kde byla již určitá práce k realizaci snu o židovském státě provedena, a co se týče fanatismu, v tom se tihle chlapci málo odlišovali třeba od nacistů. Světlý cíl omlouval jakékoliv prostředky. Takže teorie a praxe NSDAP ("Vyhnat za každou cenu!") zcela korespondovala s jejich vlastní teorií a praxí ("Vyvézt za každou cenu!"), a jelikož se brzo záměry, ve většině případů, shodovaly, situace předáky sionismu neznepokojovala. Ve skutečnosti již před tím pozorně sledovali Hitlerova prohlášení, a aniž by se to pokoušeli skrývat, snažili se stavět mosty. Vrcholem těchto aktivit bylo pozvání významného spolubojovníka budoucího fýrera, barona Leopolda Itz, Edlera von Mildenstein, navštívit Palestinu a seznámit se s životem "nových Židů". Baron (mimochodem, budoucí šéf "židovského oddělení" SD, zástupce Heydricha a nadřízený slavného Eichmanna) pozvání přijal a spolu s manželkou a v doprovodu jednoho z vedoucích německých sionistů Kurta Tuchlera, se kterým se časem dokonce spřátelil, si téměř půl roku užíval putování po Svaté zemi, navštěvuje kibucy a seznamuje se s aktivem jišuvu (židovská komunita). Výsledkem cesty byla série cestovních poznámek "Cesta nacionálního socialisty do Palestiny", publikovaná v Goebbelsem vydávaném časopise Der Angriff (Útok). Baron vysoce ocenil to, co viděl, a uvedl, že "uviděl skutečné zázraky" a že "Žid, svýma rukama obdělávající půdu, stává se zcela jiným, novým Židem". Podle jeho názoru, "přátelské napomáhání přestěhování" by mohlo být nejlepším řešením "židovské otázky". Navíc řešením, "stejně tak užitečným německému národu, tak i Židům, kteří potřebují proměnu", a dokonce ještě navíc, psal baron, "takovéto řešení by se mohlo časem, samozřejmě ve vzdálené budoucnosti, stát základem pro výstavbu nových vztahů mezi dvěma národy, které jsou nepochybně provázány mnohými vlákny".
Reciproční návštěvy na sebe nedaly dlouho čekat. Současníci vzpomínali, že již počátkem léta 1933 byla na berlínských úřadech přímo tlačenice hostů z Palestiny, z nichž mnozí se setkali a našli společný jazyk s baronem von Mildensteinem. A někteří měli i jiné kontakty, tak říkajíc zvláštního druhu. Například Chajim Arlozorov, významný sociál-sionista a dokonce "vedoucí oddělení zahraniční politiky" (téměř ministr zahraničních věcí) Židovské agentury (protovlády budoucího židovského státu) se dokonce pokusil proniknout do Vůdcova blízkého okolí pomocí své bývalé milenky a snoubenky Magdy Goebbelsové, za svobodna Friedländerové. Žádných mimořádných úspěchů nedosáhl - frau Magda se, podle obecného názoru, "rozpouštěla ve svých mužích" a v manželství s Josefem již nebyla zapálenou sionistkou, jako v době lásky s Chajimem, nýbrž o nic méně zapálenou nacistkou, ovšem příslib spolupráce Arlazorov přece jenom dostal. Pravda, brzy zahynul v Tel Avivu (byl zastřelen, dodnes není známo kým), ale proud hostí z Palestiny to nezastavilo. Jeli se seznámit se situací a kulminačním bodem, který věci rozestavil na svá místa, se stal příjezd předáka té nejvyšší úrovně, Arthura Ruppina, na pozvání samotného Hanse Günthera, profesora Jenské university, považovaného za hlavního teoretika rasového učení (bylo mu dokonce svěřeno odůvodnění Hitlerových tezí v této otázce). Setkání proběhlo ve velmi přátelském duchu: jak sám Ruppin poté poznamenal, "Profesor dělá velmi přátelský dojem. Říká, že Židé nejsou ve vztahu k Árijcům nižší rasou, pouze jinou, neslučitelnou se spolunažíváním. Z toho vyplývá, a na tom jsme se shodli, že pro židovskou otázku je třeba najít nové, čestné řešení".
Na závěr strany našly společný jazyk. "Všem v Německu bylo jasné", vzpomínal později jeden z tehdejších vůdců německého sionismu Joachim Prinz, "že pouze sionisté byli schopni odpovědně reprezentovat Židy ve vztahu k nacistické vládě. Všichni jsme byli přesvědčeni, že vláda si jednoho dne sedne se sionisty za kulatý stůl, za kterým poté, co všechny nepokoje a násilí revoluce odezní, bude posouzen nový status německého židovstva. Vláda prohlásila, velmi slavnostně, že na světě není žádná jiná země, která by tak vážně chtěla řešit židovskou otázku, jako Německo. Řešení židovské otázky? To je přece náš sionistický sen! My jsme nikdy nepopírali existenci židovské otázky! De-asimilace? K tomu jsme vyzývali!.. V dopise, napsaném s hrdostí a důstojenstvím, jsme navrhovali konferenci".
Jde o memorandum z 22.června 1933, zaslané Hitlerovi. Podstata spočívala v tom, že nacionalista nacionalistu vždycky pochopí, a jestliže se nebudeme jeden druhému plést do cesty, pak sionismus jako národní teorie, "zní unisono" s nacionálním socialismem. Tedy, nic nebrání tomu najít společný jazyk na základě "vzájemného uznání důležitosti odmítnutí egoistického individualismu liberálních časů a jeho nahrazení společnou a kolektivní odpovědností". Tento dokument, na rozdíl od memoranda "ochránců tradic" byl přečten samotným říšským kancléřem. Jenže, slova jsou slova, ale konaly se i skutky. Současně s návštěvami němečtí - a zvláště pak palestinští - sionisté rozvinuli ten nejaktivnější boj se všemi projevy kritiky nacionálního socialismu, v první řadě - proti bojkotu, Německu značně vadícímu - přitom boj tak účinný, že bojkot začal velmi brzy uhasínat. Ze své strany Reich nezůstával nic dlužen. Už koncem srpna téhož roku 1933 ministerstvo hospodářství Německa z jedné strany a oficiální zástupci sionistických organizací Německa a Palestiny uzavřeli oficiální dohodu, která vešla do dějin jako "Haavarah-Abkommen". Jak v němčině, tak v ivritu (moderní hebrejština) to znamenalo totéž - "přesun", a podstata spočívala v tom, že nacionální socialisté na sebe vzali závazek všemožně napomáhat výjezdu německých Židů do "Země zaslíbené".
To je asi vše na úvod. Dodat zbývá již jen málo.
Za prvé, poprvé v případě tematických článků, níže uvedený materiál začíná ne na začátku, jak je dobrým zvykem, ale z druhé části, věnované otázce spolupráce sionistů s nacisty, která je faktem. Důvod je ten, že na rozdíl od ostatních částí, tato je již dokončená. První část (kde bude pojednáno, co je to vlastně "sionismus", a kde je jeho počátek) bude následovat, a pak už to půjde popořadě.
Za druhé, všem, kteří neznají principy popularizačních článků, připomínám: toto není výzkum, neobjevuji žádné Ameriky, pouze reprodukuji všeobecně známá fakta, převzatá z podstatně serióznějších prací (pokud budou někoho zajímat jména autorů, rád je sdělím). Reprodukuji co nejstručněji, bez nepodstatných podrobností a detailů, ale při tom zcela - a právě v tom je, upřímně řečeno, celý vtip - bez jakéhokoliv, pozitivního či negativního hodnocení. Pouze to co bylo, plus vlastní úvahy, proč to bylo právě tak a ne jinak, podepřené pouze elementární logikou a ničím jiným.
Úplně na začátek. Přečetl jsem na toto téma prakticky všechno, co se dalo získat, přitom ve všech variacích a jsem přesvědčen, že plány nacistů nepočítaly s masovou fyzickou likvidací Židů. Neměli je rádi? Ano. Měli je za cizí rasu a škodlivý prvek? Rozhodně. Snažili se omezovat jejich práva a obrat je? Nepochybně. Ale nic víc. Kdybyste v roce 1933 vyprávěli Himmlerovi nebo Streicherovi, natožpak Hitlerovi, který dokázal být v případě nutnosti naprosto nemilosrdným, ale povahou nebyl krutý, o popravčích příkopech a táborech smrti, vůdcové NSDAP by zakroutili ukazováčkem u spánku. Pro ně bylo podstatné pouze jedno: zbavit se jich za jakoukoliv cenu, a vytvoření nesnesitelných podmínek k životu se v ten okamžik považovalo za cenu maximální. V těchto úmyslech byli důslední, na všechno upozorňovali předem, nic neskrývali, a to, že až se chopí moci, čekají německé (o jiných v tom okamžiku nikdo nepřemýšlel) Židy zlé časy nebylo žádným tajemstvím. Nicméně sami němečtí Židé si celou složitost situace neuvědomili hned - což je, mimochodem, naprosto pochopitelné - a vůdcové židovských organizací, zvyklí na způsoby Výmarské republiky, vycházeli z toho, že zdaleka ne všechny předvolební řeči se po volbách stanou návodem k jednání, a tudíž, že se k novým podmínkám bude možné se jednoduše, tak či onak, přizpůsobit.
Při tom vedoucí "tradičních" (náboženských) komunit, kupodivu přijali novou vládu s určitým uspokojením. Rabínům se silně nelíbil proces asimilace, jenž zašel již příliš daleko, a ze sféry jejich vlivu vyvedl značnou část věřících, včetně té finančně movité. Zcela jim vyhovovala
renesance svého druhu "gheta", rezervace, kde by Židé, nuceně se navrátivše k náboženství, žili tiše, smažíce se ve vlastní šťávě, nikam nevyčnívali a ničeho se neúčastnili. Zhruba tím směrem také pracovali ve styku s novými úřady, a vrcholem jejich činnosti v tomto směru se stalo Memorandum ze 4.října 1933 zaslané jménem náboženských obcí fýrerovi a Říšskému kancléři. Podstata dokumentu spočívala v tom, že judaismus - to je pouze náboženství, které nemá žádný vztah k marxismu, že komunismus to je - "vynález hrstky odpadlíků", kteří opustili tradici, kdežto věřící židé celkově - kategoricky odmítají "hnusnou protiněmeckou propagandu". Takže - prosili rabíni - Židé potřebují pouze "svůj skromný koutek", kde by se mohli modlit a pracovat ve prospěch Německa, za něž (což se zvláště zdůrazňovalo) mnohé tisíce věřících Židů padly na frontách První světové války, "o čemž Reichskanzler, který je sám frontovým vojákem, jistě ví". A jestliže nová vláda hodlá vyhladit všechny Židy, tak ať to řekne rovnou, aby se lidé mohli připravit na setkání s Bohem. Tento, poslední odstavec memoranda byl čistě rétorickým a adresát ho také tak pochopil. Samotnému Hitlerovi ten dokument na stůl samozřejmě nepoložili. Odpověď přišla z podstatně nižší instance, a přestože byla strohá a úmyslně chladná, s nádechem pohrdání v tónech, v textu bylo řečeno, že likvidovat se nikdo nikoho nechystá, kam podít Židy, o tom úřady přemýšlí, a zatím ať žijí v souladu se svými sliby - tiše a nenápadně.
Taková odpověď autory memoranda uklidnila a celkem jim i vyhovovala - na rozdíl od vůdců organizací sdružujících Židy, v té či oné míře emancipované. Ti se upřímně považovali za "Němce Mojžíšova vyznání", velmi mnozí se ctí prošli válkou, měli vyznamenání a medaile, a stejně jako rabínové doufali, že "se to poddá", a že se tak či onak podaří dokázat vedení NSDAP, že nemá tak docela pravdu a že i oni milují Vaterland. Již v roce 1933 bylo oficiálně zaregistrováno "Říšské zastupitelství německých Židů" v čele s uznávanými veřejnými činiteli, včetně některých čistě světských, prakticky opustivších tradice jako byl například Otto Hirsch. Ze všech sil se snažili dokázat nové vládě, že "jsou připraveni být Německu užitečnými čímkoliv bude zapotřebí", na což vláda odpovídala korektním, leč kategorickým "vy nám nejste k ničemu zapotřebí", kteroužto pozici potvrdila tím, že Židům zakázala výkon celé řady povolání, kromě jiných těch, majících vztah k právu a také státní službu. Přirozeně Hirsch a jeho kolegové o tom všem psali do zahraničí, přirozeně, židovské obce USA, Británie, Francie a dalších států byly nervózní, a celkem brzy to skončilo bojkotem německého zboží po celém světě, který brzy nabral takové tempo, že vedení Reichu zneklidnělo. Formální důkazy o účasti "Říšského zastupitelství" na této akci nebyly, přesto se úřady obrátily na tuto a další organizace s požadavkem "objasnit mezinárodnímu společenství smysl změn, ke kterým dochází v Německu", na což sice herr Hirsch a jeho lidé zareagovali, ale bez zvláštního nadšení (pravděpodobně doufajíce, že svět pomůže). Zato sionisté zaujali pozici zcela opačnou, pustili se do boje s bojkotem okamžitě a celým srdcem.
V podstatě na tom není nic divného ani odsouzeníhodného. Sionisté za prvé k ničemu nepotřebovali "tradici" - naopak, chtěli být "jako všichni", za druhé k náboženství měli celkem skeptický vztah, a za třetí nepovažovali se za Němce. Jejich super ideou a super cílem bylo "vytvoření národa z existujícího materiálu". To znamená, vývoz co největšího množství (ideálně všech) evropských Židů do Palestiny, kde byla již určitá práce k realizaci snu o židovském státě provedena, a co se týče fanatismu, v tom se tihle chlapci málo odlišovali třeba od nacistů. Světlý cíl omlouval jakékoliv prostředky. Takže teorie a praxe NSDAP ("Vyhnat za každou cenu!") zcela korespondovala s jejich vlastní teorií a praxí ("Vyvézt za každou cenu!"), a jelikož se brzo záměry, ve většině případů, shodovaly, situace předáky sionismu neznepokojovala. Ve skutečnosti již před tím pozorně sledovali Hitlerova prohlášení, a aniž by se to pokoušeli skrývat, snažili se stavět mosty. Vrcholem těchto aktivit bylo pozvání významného spolubojovníka budoucího fýrera, barona Leopolda Itz, Edlera von Mildenstein, navštívit Palestinu a seznámit se s životem "nových Židů". Baron (mimochodem, budoucí šéf "židovského oddělení" SD, zástupce Heydricha a nadřízený slavného Eichmanna) pozvání přijal a spolu s manželkou a v doprovodu jednoho z vedoucích německých sionistů Kurta Tuchlera, se kterým se časem dokonce spřátelil, si téměř půl roku užíval putování po Svaté zemi, navštěvuje kibucy a seznamuje se s aktivem jišuvu (židovská komunita). Výsledkem cesty byla série cestovních poznámek "Cesta nacionálního socialisty do Palestiny", publikovaná v Goebbelsem vydávaném časopise Der Angriff (Útok). Baron vysoce ocenil to, co viděl, a uvedl, že "uviděl skutečné zázraky" a že "Žid, svýma rukama obdělávající půdu, stává se zcela jiným, novým Židem". Podle jeho názoru, "přátelské napomáhání přestěhování" by mohlo být nejlepším řešením "židovské otázky". Navíc řešením, "stejně tak užitečným německému národu, tak i Židům, kteří potřebují proměnu", a dokonce ještě navíc, psal baron, "takovéto řešení by se mohlo časem, samozřejmě ve vzdálené budoucnosti, stát základem pro výstavbu nových vztahů mezi dvěma národy, které jsou nepochybně provázány mnohými vlákny".
Reciproční návštěvy na sebe nedaly dlouho čekat. Současníci vzpomínali, že již počátkem léta 1933 byla na berlínských úřadech přímo tlačenice hostů z Palestiny, z nichž mnozí se setkali a našli společný jazyk s baronem von Mildensteinem. A někteří měli i jiné kontakty, tak říkajíc zvláštního druhu. Například Chajim Arlozorov, významný sociál-sionista a dokonce "vedoucí oddělení zahraniční politiky" (téměř ministr zahraničních věcí) Židovské agentury (protovlády budoucího židovského státu) se dokonce pokusil proniknout do Vůdcova blízkého okolí pomocí své bývalé milenky a snoubenky Magdy Goebbelsové, za svobodna Friedländerové. Žádných mimořádných úspěchů nedosáhl - frau Magda se, podle obecného názoru, "rozpouštěla ve svých mužích" a v manželství s Josefem již nebyla zapálenou sionistkou, jako v době lásky s Chajimem, nýbrž o nic méně zapálenou nacistkou, ovšem příslib spolupráce Arlazorov přece jenom dostal. Pravda, brzy zahynul v Tel Avivu (byl zastřelen, dodnes není známo kým), ale proud hostí z Palestiny to nezastavilo. Jeli se seznámit se situací a kulminačním bodem, který věci rozestavil na svá místa, se stal příjezd předáka té nejvyšší úrovně, Arthura Ruppina, na pozvání samotného Hanse Günthera, profesora Jenské university, považovaného za hlavního teoretika rasového učení (bylo mu dokonce svěřeno odůvodnění Hitlerových tezí v této otázce). Setkání proběhlo ve velmi přátelském duchu: jak sám Ruppin poté poznamenal, "Profesor dělá velmi přátelský dojem. Říká, že Židé nejsou ve vztahu k Árijcům nižší rasou, pouze jinou, neslučitelnou se spolunažíváním. Z toho vyplývá, a na tom jsme se shodli, že pro židovskou otázku je třeba najít nové, čestné řešení".
Na závěr strany našly společný jazyk. "Všem v Německu bylo jasné", vzpomínal později jeden z tehdejších vůdců německého sionismu Joachim Prinz, "že pouze sionisté byli schopni odpovědně reprezentovat Židy ve vztahu k nacistické vládě. Všichni jsme byli přesvědčeni, že vláda si jednoho dne sedne se sionisty za kulatý stůl, za kterým poté, co všechny nepokoje a násilí revoluce odezní, bude posouzen nový status německého židovstva. Vláda prohlásila, velmi slavnostně, že na světě není žádná jiná země, která by tak vážně chtěla řešit židovskou otázku, jako Německo. Řešení židovské otázky? To je přece náš sionistický sen! My jsme nikdy nepopírali existenci židovské otázky! De-asimilace? K tomu jsme vyzývali!.. V dopise, napsaném s hrdostí a důstojenstvím, jsme navrhovali konferenci".
Jde o memorandum z 22.června 1933, zaslané Hitlerovi. Podstata spočívala v tom, že nacionalista nacionalistu vždycky pochopí, a jestliže se nebudeme jeden druhému plést do cesty, pak sionismus jako národní teorie, "zní unisono" s nacionálním socialismem. Tedy, nic nebrání tomu najít společný jazyk na základě "vzájemného uznání důležitosti odmítnutí egoistického individualismu liberálních časů a jeho nahrazení společnou a kolektivní odpovědností". Tento dokument, na rozdíl od memoranda "ochránců tradic" byl přečten samotným říšským kancléřem. Jenže, slova jsou slova, ale konaly se i skutky. Současně s návštěvami němečtí - a zvláště pak palestinští - sionisté rozvinuli ten nejaktivnější boj se všemi projevy kritiky nacionálního socialismu, v první řadě - proti bojkotu, Německu značně vadícímu - přitom boj tak účinný, že bojkot začal velmi brzy uhasínat. Ze své strany Reich nezůstával nic dlužen. Už koncem srpna téhož roku 1933 ministerstvo hospodářství Německa z jedné strany a oficiální zástupci sionistických organizací Německa a Palestiny uzavřeli oficiální dohodu, která vešla do dějin jako "Haavarah-Abkommen". Jak v němčině, tak v ivritu (moderní hebrejština) to znamenalo totéž - "přesun", a podstata spočívala v tom, že nacionální socialisté na sebe vzali závazek všemožně napomáhat výjezdu německých Židů do "Země zaslíbené".
Zainteresovanost říšských úřadů byla tak veliká, že vláda přistoupila nejen na mnohé politické, ale dokonce i na ekonomické ústupky. Obrovská daň z vývozu kapitálu do zahraničí, pocházející ještě z Výmarské republiky, jež se za Hitlera stala zcela lupičskou, byla pro Židy stěhující se do Palestiny (a pouze do Palestiny) podstatně snížena a exportu zboží tamtéž se dostávalo různých výhod. Povolen byl i vývoz movitého majetku. Kromě toho úřady zorganizovaly síť řemeslných a zemědělských učilišť, kde všichni zájemci z řad potencionálních emigrantů mohli získat kvalifikaci vyžadovanou v novém bydlišti. A kromě toho byla společnými silami rozpracována ještě jedna chytrá myšlenka. Angličané (podrobněji o tom později) zavedli již deset let před tím "limit" na imigraci Židů do Palestiny, učinili ovšem výjimku pro takzvané "vlastníky kapitálu", kde výši tohoto "kapitálu" stanovili na jeden tisíc liber. To se týkalo takzvané "Třetí Alie" (co to je vysvětlím v následujícím, vlastně prvním článku), která přijížděla z Východní Evropy a skládala se hlavně z chudiny, "kapitalistů" bylo málo a celkový obrázek tak neměnili. Ale tato suma nebyla nad síly německé střední třídy, a "limit" bylo možné, bez porušení zákona, přesáhnout téměř dvojnásobně.
Suma sumárum, všechno bylo naprosto čisté a otevřené, nikdo se nikoho nepokoušel podrazit a všechno fungovalo ke všeobecné spokojenosti. Zhruba v této době Goebbels, který měl program na starosti, nařídil razit tu pamětní medaili - s vyobrazením Davidovy hvězdy na líci a svastiky na rubu - kterou tak rádi připomínají někteří osobitě myslící, leč málo znalí jedinci. V téže době se také změnil i tón říšského tisku. Nejenom že teplé materiály o "našich Německo opouštějících sousedech" se často objevovaly ve "Völkischer Beobachter", přitom coby autoři figurovaly takové figury jako Heydrich, - dokonce i v nesmiřitelném Streicherově "Der Stürmer" se mnohé zmírnilo. Na jeho stránkách byl "Žid jako takový" stále zobrazován jako naprosto odporný, tlustý, nosatý a s pejzy, leč vznikl i obraz "nového Žida". Samozřejmě, také nosatého, ale svalnatého, disciplinovaného, s motykou, kladivem a orlím pohledem, hrdě narovnávajícího široká ramena na pozadí vlastnoručně vytvořené oázy. Velmi podobné plakáty zdobily i areály "přípravných táborů", kde - samozřejmě pod sionistickou vlajkou, třepotající se svobodně v německém větru (pochopitelně pouze v areálu těchto táborů) - probíhalo praktické vyučování a tréninky základní vojenské (pro každý případ) přípravy.
Byli i tací, pravda, co házeli klacky pod nohy. Vůdcům náboženských komunit se vůbec nelíbilo působení "bezbožných ateistů" na věřící a vedení "Říšského zastupitelství"žárlilo. Sice také v podstatě nebylo proti přesídlení, ale nechtělo ho uskutečňovat dříve, než v Palestině "budou vytvořeny civilizované životní podmínky", a pod svým vedením, samozřejmě. Strategii konkurence nazývali "ukvapenou", "předčasnou", ba dokonce "zločinem proti sionismu", a někteří zvláště předvídaví, dokonce požadovali zastavení projektu, jelikož "nové Německo dříve nebo později zkoriguje své stanovisko". Současně, samozřejmě, strašili nerozhodné všemožnými hrůzami. Počínaje "malárií", přes "strašnou dřinu" až po "příšerné Araby" (kteří, jak akce probíhala, skutečně začínali být nervózní). Ti lidé měli autoritu, mnozí se podle nich řídili, a v roce 1934 začal program váznout a to se vůbec nelíbilo úřadům. Jejich odpověď zřejmě přišla v podobě smutně proslulých Norimberských zákonů z roku 1935, otevřeně rasistických a velmi ponižujících pro Židy, kterým již zcela otevřeně ukazovali, že nemá smysl lpět na Německu a dělat si nějaké naděje. Někteří badatelé mají za to, že na jejich přijetí se tak či onak podíleli i sionisté, ale reálné důkazy pro to neexistují. Ale to, že o nich věděli předem a přijali je bez rozhořčení, to je fakt. Přitom fakt naprosto pochopitelný a vysvětlitelný: když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Ještě do přijetí zákonů se v jejich tiskovinách začaly objevovat velmi tvrdé články, na hranici kritiky nacizmu, jejichž podstatou bylo, že balit kufry je třeba co nejdříve, a kdo se opozdí, ten to prostě nestihne. Kromě toho, čtenáře čestně upozorňovali, že sionisté zachrání ty, kteří to stihnou, a za opozdilce žádnou odpovědnost neponesou, ti nechť se potom zlobí sami na sebe. Dokonce na toto téma vyšla kniha, ve které autor, jistý Georg Karesky, psal o "možnosti masových vražd". Je ale zajímavé, že úřady Reichu, které na jakékoliv projevy neúcty (a už vůbec ze strany "méněcenné rasy") reagovaly velmi tvrdě, si tohoto druhu publikací nevšímaly, a vůbec se ve vztahu k sionistům chovaly vlídně. Dokonce i obyčejné rodiny, které si podaly žádost o emigraci (ovšem pouze do Palestiny), se jen zřídka dostávaly do problémů, a když ano, šlo většinou o náhodu, takže není divu, že projekt začal znovu nabírat obrátky. A to tak, že ostře. "Aby potok emigrantů" - referoval výše zmíněný Arthur Ruppin - "nezaplavil jako láva v Palestině již existující sídla, musí být dodržen rozumný procentuální poměr mezi počtem přijíždějících a počtem již žijících".
Zkrátka, všechno šlo podle plánu ke vzájemné spokojenosti. Bez lásky, pochopitelně, leč s plným pochopením výhod vzájemné spolupráce. V průběhu šesti let, do začátku velké války v Evropě, na základě vzájemně odsouhlasených kvót (minimálně 15 a maximálně 20 tisíc lidí ročně - více nebylo možné kvůli integraci, a celý program měl být ukončen zhruba v roce 1960) stihlo šťastně odjet více než 60 tisíc zájemců. A v žádném případě neodjížděli jako žebráci. Na vybavení emigrantů bylo převedeno řádově 100 miliónů říšských marek, což samo o sobě vyvolalo ve vedení jišuvu extázi. "Ulice jsou tady vydlážděny penězi, jak jsme si v dějinách našeho sionistického hnutí ani snít neodvážili," - informoval Tel Aviv z Berlína jistý Moše Belinson, jeden z lidí odpovědných za projekt - "jsou tu předpoklady tak skvělého úspěchu, jaký bychom nikdy neměli a mít nebudeme". Člověk jásá, a člověka je možné pochopit: k realizaci snu - nezávislého státu - byly potřeba peníze a lidé, jenže peněz bylo do této chvíle málo a lidé jeli také nepříliš ochotně, když tu náhle se všechno změnilo.
Je třeba čestně říci, že ne úplně všechno bylo zářivě skvělé. Plánovitá emigrace definitivně zničila kdysi velmi slušné, ovšem v okamžiku jejího započetí již silně pokažené vztahy jišuvu s Araby, začala téci krev (podrobněji o tom ve druhé části). Kolem peněz, jak už to tak bývá, začali se točit šejdíři - jak židovští, tak němečtí - vytvářejíce prvostránkové aféry za účasti velmi odpovědných osob. Byla i všelijaká vzájemná nepochopení, někdy velmi smutná, hlavně mezi prostým lidem. Lidský faktor je lidský faktor. Ale celkově obleček seděl ke všeobecné spokojenosti. A hlavně, nikoho nic nešokovalo. Konec konců, Hitlera měli v celém civilizovaném světě za trochu podivína, ale jinak váženého politika, pečujícího o svůj stát (teprve ho čekalo stát se "Mužem roku"časopisu Time a hostitelem Berlínské Olympiády), na Norimberské zákony se hledělo jako na "potíže růstu", na národní socialismus jako na "zajímavý experiment" a na projekt "Haavarah-Abkommen" jako na v ničem neodsouzeníhodnou část tohoto, mnoha civilizovaným lidem celkem sympatického, experimentu…
zdroj: