Brusel Ukrajinu vydíral

Na summitu Východního partnerství, které se bude konat 28. a 29. listopadu ve Vilně, měla za velké slávy Ukrajina podepsat dohodu o přidružení k Evropské unii. Nakonec se tak ale nestane. Vláda své rozhodnutí zdůvodňuje ochranou národní bezpečnosti a zároveň plánuje oživení vztahů s Moskvou. Potěšilo to i ukrajinské průmyslníky, kteří se obávali, že přidružení k "našemu" byrokratickému molochu, jež by znamenalo zavedení zóny volného obchodu, by způsobilo ekonomický krach země. Snad netřeba zdůrazňovat, že by zároveň přineslo výrazné poškození vztahů se strategickým partnerem, kterým je Rusko. A spolu s tím pokles průmyslové výroby až o 19 procent.

Ukrajinský politolog Rostislav Iščenko o fatálních důsledcích pro ukrajinskou ekonomiku nepochybuje. "Byl zastaven pád do ekonomické propasti, protože podepsání dohody o přidružení by znamenalo, že Ukrajina zbankrotuje už někdy v březnu nebo dubnu," konstatoval pro Hlas Ruska. Jen restrukturalizace ekonomiky podle bruselských norem by si podle premiéra Nikolaje Azarova vyžádala náklady ve výši 160 miliard eur.

Předseda zahraničního výboru ruské Státní dumy Alexej Puškov upozornil na to, že Brusel v rozporu s předběžnými dohodami s Kyjevem na Ukrajince vyvíjel nátlak a podmiňoval podepsání asociační smlouvy dalšími politickými ústupky. Takové primitivní vypočítavé jednání se však podle Puškova Bruselu tentokrát nevyplatilo.

Prezident Vladimir Putin v této souvislosti hovoří dokonce o vydírání. V pátek se nechal slyšet, že Brusel Kyjevu vyhrožoval i tím, že v případě nepodepsání smlouvy může podněcovat masové nepokoje. "Tomu se říká nátlak a vydírání," prohlásil otevřeně. A dodal, že ruská strana je připravena účastnit se dalších jednání. O to požádal ukrajinský prezident Viktor Janukovič.

Ukrajina tak měla tu čest na vlastní kůži - a ještě včas - pocítit praxi "reálného socialismu", kterou Brusel vůči svým vazalským státům uplatňuje. Ukrajinská vláda díky tomu našla dostatek odvahy se vzepřít. Není proto divu, že vzápětí oznámila, že hodlá prohlubovat vztahy s členskými zeměmi Celní unie (tj. Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem) a Společenstvím nezávislých států (SNS). Zároveň se ale nevzdává dalších jednání s Bruselem.

Představitelé ukrajinské opozice bijí na poplach, označují prezidenta Janukoviče za "ničitele snu" a volají po spálení mostů s Ruskem. Je skutečně politováníhodné, že ne zcela zanedbatelná část společnosti věří opozici, že EU znamená pro jejich zemi naději a spásu. Stojí za povšimnutí, že právě podobné "emancipační" a "nacionalistické" tendence se v různých částech Evropy prolínají s bezbřehým eurooptimismem a takzvaným evropanstvím.

Nejde jenom o případ Ukrajiny, ale také sousedního Běloruska, které podle západních propagandistů trpí pod krutou vládou diktátora Lukašenka, či o poznání vzdálenějšího Katalánska. Do jaké míry jde o falešnou iluzi či o vědomou manipulaci, již za peníze Bruselu opozice provádí proti zájmům vlastního národa, tu ale nyní řešit nebudu. Jen připomeňme, že jak západní pokrokoví politici a média, tak i opozice ztotožňuje Evropu s EU a sebemenší kritiku Bruselu automaticky hodnotí jako snahu o "odtržení od Evropy" a přimknutí k "necivilizovanému", "polobarbarskému" Rusku.

V každém případě bude zajímavé sledovat, jak se s nastalou situací vyrovná prezident Janukovič a Azarovova vláda. V posledních letech se totiž snažili sedět na dvou židlích zároveň - začaly námluvy s Bruselem (pardon: Evropou) a současně panovaly snahy o dobré vztahy s východním sousedem. Podobné lavírování je ovšem z dlouhodobého hlediska jednoduše neudržitelné.

Přespříští rok na Ukrajině proběhnou prezidentské volby. Ty budou nejspíš dostatečně jasným vysvědčením o tom, jak moc Janukoviče dosavadní obojaká politika poškodila. Rozhodně o stavu tamní společnosti vypovědí více než protesty z těchto dnů.

Západní média nás "informují", že jde o autentický projev rozhořčení snad všeho ukrajinského lidu, který se odmítá smířit s tím, že proruská vláda podlehla nátlaku Kremlu. Aby náhodou někoho nenapadlo, jestli to náhodou všechno není trochu jinak.

Generální ředitel Obchodní komory pro hospodářský rozvoj SNS Vladimir Savčenko k nynějším protestům říká: "Existují struktury, které aktivně takové akce financují. Někteří jdou na Majdan (hlavní náměstí v Kyjevě) za sto nebo padesát eur. Když je společnost rozdělena na chudé a příliš bohaté, najdou se ti, kdo se na tom snaží vydělat." Rektor Akademie práce a sociálních vztahů Jevgenij Kožokin zase připomíná, že drtivá většina protestujících vůbec netuší, o čem asociační dohoda s EU ve skutečnosti je. Že je namířena proti ukrajinským národním a státním zájmům.

Na nadcházejícím vilenském summitu se ale bude řešit i otázka Moldavska. Vládnoucí Aliance pro evropskou integraci, jež sdružuje liberály a socialisty, po nevýrazném vítězství nad komunistickou stranou v roce 2010 otočila kormidlo vládní politiky a začala kromě moderní levičácké agendy prosazovat i zapojení do EU. Moldavští komunisté byli naopak po rozpadu Sovětského svazu garanty toho, že země nepodlehne nebezpečnému vábení Bruselu. A byli to právě komunisté, kteří před několika dny zorganizovali mohutné protesty proti vládě, jež hodlá na summitu dohodnout harmonogram přidružování k EU. Svět je prostě postaven na hlavu.

Podobně jako Ukrajinci i Moldavané jsou ve věci směřování své země rozpolceni. Bývalý prezident a nynější předseda komunistické strany Vladimir Voronin má ale jasno: "Moldávie by měla následovat příkladu Ukrajiny a zastavit přípravy na asociační dohodě s EU," prohlásil pro Itar-Tass. Rozhodnutí Kyjeva podle něho přispělo k tomu, že se nové ekonomické a politické uspořádání postsovětského prostoru jeví jako životaschopná alternativa.

Stejný postoj dlouhodobě zaujímá i Podněsterská moldavská republika, která prosazuje užší spolupráci s Ruskem a Celní unií. V další zemi zahrnuté do bruselského projektu Východního partnerství, v Gruzii, zase v říjnu v prezidentských volbách zvítězil Georgij Margvelašvili, který na rozdíl od svého prozápadního předchůdce Saakašviliho hodlá prohlubovat styky s Ruskem.

A závěrem k jednomu srbskému sociologickému výzkumu. Vyplynulo z něho, že bezmála 70% Srbů by podpořilo unii s Ruskem, zatímco do EU by šla zhruba polovina lidí. Nikoli náhodou je v Srbsku nejoblíbenějším politikem Vladimir Putin.

I z těchto faktů vyplývá, že navzdory silnému mediálnímu i politickému tlaku je podpora Ruska a "východního partnerství" bez Bruselu poměrně široká, a to zdaleka ne jen v bývalých státech Sovětského svazu. Ostatně i my už postupně zjišťujeme, že EU není ani pověstným rájem na zemi, ani "koncem dějin". Že existují i jiné cesty pro národní prosperitu - nejen ekonomickou - jež jsou neméně legitimní a o kterých uvažovat už nesmí být tabu.

Čo je dôvodom veľkej snahy európskych politikov, aby dosiahli vstup Ukrajiny do EÚ? Podľa Denisa Dubrovina to vôbec nie je ekonomický aspekt. Podľa neho hlavné dôvody nie sú až také viditeľne a spočívajú v európskom myslení a snahe "šíriť európske hodnoty".

Európski intelektuáli a politici zobrali vážne hru rozšíriť normy a hodnoty západnej spoločnosti na tak veľké územie, ako je to len možné. Hlavnou ideou je, aby si čoraz viac ľudí myslelo, že žijú rovnako, podľa rovnakých zásad, v podobných stavoch, v spoločnosti, ktorá je homogénna, stabilná a bezpečná. EÚ a západné spoločenstvo ako celok vynakladá veľké úsilie na túto hru.

A aké metódy využíva? Jednou z nich sú slobodné voľby ako základný princíp demokracie. Slobodné sú len do vtedy pokiaľ to vyhovuje Západu. Bašír Assad bol zvolený v slobodných voľbách rovnako ako Obama či Hollande a predsa sa mnohí usilujú o jeho zosadenie.

Ďalšou zásadou je podľa Dubrovina, že menšiny, či už politické, etnické, národné alebo sexuálne mali mať záruky ochrany spoločnosti. Bohužiaľ, táto zásada sa stala absurditou v tom okamihu, keď menšiny začali diktovať pravidlá celej spoločnosti. Jednou skupinou sú sexuálne menšiny, inou sú migranti, ktorí nemajú záujem prispôsobiť sa zvykom danej krajiny. Mnohé média mlčia o etnických getách, ktoré zaberajú celé štvrte, kde sa hovorí rôznymi jazykmi, len nie jazykom danej krajiny a kde sa polícia neodváži podniknúť zásadné kroky. A to všetko v mene pluralizmu a multikulturalizmu.

Keď sa už hovorí o médiách, tie patria medzi zásady tiež. Novinári v mainstraimových médiách vedia, čo sa uverejniť má a čomu sa treba vyhnúť. Vojna v Líbyi je pekným príkladom. Keď začali protesty proti Kaddáfímu, všetky média v EÚ informovali o povstaní a mierových zhromaždeniach proti režimu. Odvolávali sa na diktatúru s cieľom dosiahnuť bezplatnú starostlivosť či vzdelanie. Európske média sa však Líbyi obrátili chrbtom, ako náhle bol Kaddáfí odsunutý a občianska vojna sa zmenila na pretrvávajúci beznádejný konflikt "všetkých proti všetkým" a krajina sa začala rúcať a spadala pod kontrolu ozbrojených síl. V titulkoch sa objavila znovu až keď došlo k útokom na zahraničné veľvyslanectvá.

Európska snaha začleniť do spoločenstva, čo najviac krajín (nielen slovanských, ale aj arabských) a vnútiť im jeden spôsob myslenia sa začína podobať na ZSSR - každý vie, čo sa s ním stalo.