Sexuální zneužití v dětství

V posledních letech se i u nás začíná věnovat stále větší pozornost fenoménu sexuálního zneužití v dětství. Navazujeme tím na trend zahájený v západních zemích především začátkem 80. let.

Otevření tohoto problému pomohly i knižně publikované výpovědi žen - obětí incestu, po nichž vždy následovala v psychiatrických a psychoterapeutických ambulancích přímo epidemie pacientek s podobnou zkušeností. Problému se chopil i více či méně bulvární tisk a hledání zážitku zneužití v anamnéze se stalo téměř módou. Mnozí západní psychoterapeuti - v jistě dobré vůli pomoci svým pacientkám - svou zaměřenou explorací odhalovali tyto hypotetické dětské zážitky i tam, kde k podobné diagnóze faktické opodstatnění neexistovalo. Nebylo pak ani výjimečné, že se v různých průzkumech sexuálních zkušeností obyvatelstva objevilo nejednou i 30- 40 % žen, jež uvedly tento zážitek v dětství, a to buď s příbuzným nebo s cizím mužem.

Například v Nizozemsku byl proveden výzkum na reprezentativním vzorku jednoho tisíce žen, podle kterého byla v dětství zneužita až třetina tohoto souboru, přičemž ve čtvrtině těchto případů šlo o zneužití incestní. Až 60 % klientů nizozemských sexuologických ambulancí v současné době přichází s problematikou sexuálního zneužívání. V této zemi to vedlo i k vyškolení nových odborníků, k vytvoření nových programů léčebné péče a ke zvýšené citlivosti společnosti k možnému výskytu uvedeného jevu.

Ještě vyšší počty zneužitých žen (až 50 %) odhalily výzkumy v USA. Při bližším rozboru právě zde nacházíme možné vysvětlení náhlého nárůstu pohlavního zneužívání (podle mnoha odborníků je totiž nárůst počtu pohlavních zneužití pouze zdánlivý). Kromě vyššího stupně emancipace žen ve společnosti, která vede i k jejich vyšší ochotě oznamovat sexuálně traumatizující zážitky, zde jistě hraje roli i rozdílná definice sexuálního zneužití, a to jak její změna v čase, tak i její rozdílné pojetí v jednotlivých zemích.

Jak známo, v jednotlivých státech USA se např. liší věk zákonem povoleného sexuálního styku, a to v rozsahu od 11 do 18 let. V některých státech americké Unie se tedy do statistiky pohlavního zneužití započítávají i pohlavní styky s dívkami ve věku, ve kterém už v naprosté většině zemí zákonem chráněny nejsou - podle podobného kritéria by např. byly pohlavně zneužité tři čtvrtiny českých adolescentek, protože podle posledního průzkumu sexuální chování až 74 % z nich do 18. roku absolvovalo svůj první pohlavní styk. V Rusku bylo vzhledem k velkým kulturním rozdílům různých národů federace právě z těchto důvodů zákonem pohlavní zneužití velmi prozíravě definováno jako "styk s nezralou osobou", bez bližšího věkového určení.

Navíc se liší i definice chování, které je v různých zemích už považováno za pohlavní zneužití. Zatímco např. u nás je tento trestný čin definován fyzickým kontaktem vedoucím k pohlavnímu vzrušení, v USA je někde za zneužití považována i verbální komunikace s erotickým obsahem, expozice dítěte erotickým obrazovým materiálům či nakonec i pouhému pohledu na nahé tělo rodiče. Většina těchto "zneužití" by u nás byla stíhána nanejvýš podle paragrafu narušování mravního vývoje mládeže. Sami jsme byli v Kalifornii svědky ve sdělovacích prostředcích široce sledovaného soudního procesu s mužem, který udělal několik fotek své nahé šestileté dcery na zahradě u bazénu. Fotky nechal vyvolat ve sběrně, která ho pak udala za pohlavní zneužití. Tresty odnětí svobody za zneužití jsou přitom v USA nejednou až extrémně vysoké - např. ve státě Florida je nejnižší sazba za uvedený trestný čin 30 let.

Existují přitom podstatné rozdíly i v definici pohlavního zneužití či incestu z hlediska transkulturálního. Například u indického horského kmene Laptšů je naprosto obvyklým způsobem sexuální iniciace pohlavní styk s dívkami od šesti let věku (je přitom zajímavé, že bez jakýchkoli negativních následků pro jejich další vývoj), u některých tichomořských národů je provádění felace spojené s polykáním semene bojovníků nedospělými chlapci považováno za způsob zvyšování jejich maskulinity. U jiných kmenů je zas považován za incest pohlavní styk dívky s bratrem matky, ne však s vlastním otcem, jinde je zas incestní styk - ačkoliv normálně nepřípustný - součástí některých náboženských rituálů.

I přes tyto - z našeho pohledu někdy až anekdotické - extrémy není sporu o tom, že poměrně značná část dětí je i v našich kulturních podmínkách pohlavnímu zneužívání jednorázově či opakovaně skutečně vystavena. Podle většiny provedených výzkumů pak toto zneužití mívá nejednou až přímo dramatické následky pro další psychosexuální vývoj oběti. Pojem zneužití může označovat jak různé formy koitálního styku (vaginální či anální soulože, případně styku mezi stehna), tak i aktivní a pasivní orogenitální aktivity, masturbaci či osahávání jiných částí těla oběti, to vše za účelem dosažení sexuálního vzrušení a eventuálně i uspokojení pachatele. Závažnost sexuálního traumatu pro další vývoj obětí souvisí s mírou použitého násilí, s délkou doby traumatizace (např. je rozdíl zda se jedná o jednorázové zneužití nebo zda zneužívání probíhá po dobu několika let) a s věkem, ve kterém k traumatu dochází (např. znásilnění ve 13 letech má obvykle závažnější následky než v sedmnácti). V případě incestního zneužití pak může hrát roli i blízkost zneužívající osoby - zneužití strýcem bude pravděpodobně obětí prožíváno jinak než zneužití vlastním otcem.

Velkou roli zde může hrát i chování okolí po zjištění sexuálního deliktu - bylo např. prokázáno, že nejednou je pro zneužité dítě hysterické či necitlivé chování rodičů, učitelů či vyšetřovatelů následující po oznámení činu a poté i dle naší legislativy povinná svědecká účast při soudním přelíčení větším traumatem než vlastní zneužití. V některých zemích je proto omezen nejvyšší počet možných výslechů oběti, při těchto výsleších se doporučuje použití magnetofonu a videozáznamu. Například v USA tyto záznamy pak mohou sloužit i jako důkaz, i když méně hodnotný než vlastní výpověď dítěte před soudem.

Otázkou je i to, kdo má vlastně zneužité dítě vyšetřovat. Např. v Izraeli není přípustný výslech policistou, je povoleno pouze vyšetření odborníkem (psychologem, psychiatrem, sociálním pracovníkem), a to pouze jednou. Zmíněný odborník pak místo dítěte vypovídá i před soudem (dítě samo téměř nikdy), stává se jakýmsi mluvčím a zástupcem dítěte. Ideální se v této souvislosti zdá model užívaný ve vyspělých zemích (především ve Skandinávii a ve Velké Británii), kde existují krizová centra, v nichž se obětem sexuálních trestných činů dostane komplexní péče zdravotní (gynekologické, psychoterapeutické) i právní. Případy zneužití a znásilnění pak řeší a výslechy vedou speciálně psychologicky vyškolení vyšetřovatelé a soudí na tyto případy specializovaní soudci.

Následky zneužití na pro další partnerský a sexuální život obětí jsou dle výzkumů velmi průkazné. U zneužitých mužů a žen bylo zjištěno urychlení psychosexuálního vývoje , později promiskuitnější a rizikovější sexuální chování, častější zkušenosti s komerčním sexem, nevěra v manželství, zkušenosti se sexuálním násilím, častější homosexuální zkušenosti. U žen zneužitých v dětství byl v dospělosti zjištěn rovněž vyšší výskyt sexuálních poruch a menší spokojenost se sexuálním životem.

Není jistě náhodou, že velký podíl žen v dětství sexuálně zneužitých je nacházen mezi prostitutkami, toxikomankami, alkoholičkami, ale např. i mezi ženami pokoušejícími se o sebevraždu - až 56 % těch, jež se o sebevraždu pokusily jednou a 70 % těch, jež se o ni pokusili opakovaně, mělo v anamnéze sexuální zneužití v dětství. Mezi psychiatrickými pacientkami všech diagnóz (především s diagnózou deprese, hraničních poruch osobnosti a poruch příjmu potravy) je rovněž počet zneužitých dívek významně vyšší než v obecné populaci.

Intrafamiliární - tedy incestní - zneužití mívá následky nejtragičtější. Nejzávažnějším argumentem proti incestním stykům je kromě možného přenosu dědičných chorob také vznik intenzivní rivality mezi členy rodiny, což narušuje rodinnou strukturu a vede k nabourání jejich funkcí. Výzkumy se shodují ve zjištění že nejčastější je výskyt incestu typu otec - dcera, eventuálně nevlastní otec - dcera (zde se někdy mluví o tzv. nepravém incestu či pseudoincestu), naopak incestní styk mezi matkou a synem či matkou a dcerou jsou spíše výjimečné. Incestní styky mezi otcem a dcerou tvoří až 80 % všech případů intrafamiliárních sexuálních styků.

Incest je především příznakem závažné rodinné patologie. Oběti incestu většinou pocházejí z rodin s autoritativním otcem, ve výchově absentující matkou (např. matkou dlouhodobě nemocnou), z rodin s konzervativními a rigidními postoji k sexu. Potlačování sexuality rodiči je přitom dobrým prediktorem zneužívání. Není bez zajímavosti, že v incestních rodinách byly často v dětství sexuálně zneužívány i samy matky. Matky samy jsou o tom, co se v rodině děje, často přímo či nepřímo informovány, nicméně volí raději mlčení v zájmu udržení rodiny, dceru více či méně vědomě nabízejí manželovi jako náhradu za sebe.

Někdy se zjišťuje, že většina pachatelů incestu pochází z nízkých socioekonomických vrstev obyvatelstva, jsou méně vzdělaní, často závislí na alkoholu. Toto zjištění však může být zapříčiněno i tím, že incest je ve vyšších společenských vrstvách pravděpodobně lépe utajen a je častěji řešen v rámci rodiny.

Pro mnohé děti z incestních rodin je sexuální kontakt jedinou cestou k získání si lásky a pozornosti rodičů. Oběti paradoxně drží rodinu pohromadě, přebírají zodpovědnost za její fungování, považují často za přirozené plnit sexuální přání otce nebo bratra. Cítí se vinny za to, co se děje, a po případném oznámení deliktu jsou často nejvíce potrestány samy - ztrátou uvězněného otce a rozpadem rodiny, sociální stigmatizací nebo případným umístěním mimo rodinu v dětském domově. K oznámení incestu pak dochází často ve chvíli, kdy otec začne zneužívat i další dceru a její starší sestra z důvodů žárliveckých nebo ve snaze ji ochránit otce udá.

Následky incestního sexuálního zneužívání v dětství jsou přitom často dlouhodobé. Američtí autoři např. zkoumali problémy spojené s výkonem rodičovské role u dospělých obětí incestu, dále u matek, které měly otce alkoholiky, a nakonec u matek bez rizikových faktorů v dětství. Zjistili, že oběti incestu jsou významně nejistější v rodičovské roli, mají menší smysl pro rodičovskou zodpovědnost, jsou signifikantně nezralejší ve svých požadavcích na děti a vykazují i menší podporu svým partnerům. Incestní zážitek (ale i sexuální zneužití neincestního typu) může podstatným způsobem narušit pozdější schopnost žen navazovat adekvátní a funkční partnerské vztahy, nejednou vede k závažným sexuálním dysfunkcím nebo k promiskuitnímu sexuálnímu chování.

Vymyšlená obvinění jsou přitom dle odborníků v této oblasti až extrémně vzácná a tvoří pouze několik procent všech udání z pohlavního zneužití. Problémem je spíše vysoká latentní kriminalita. Policii bývá oznámena maximálně desetina případů, u zneužitých chlapců dokonce ještě mnohem méně. Falešná obvinění se někdy mohou vyskytnout v situaci rozvodu rodičů, kdy jeden z nich využije dítě k osočení druhého a tím k získání různých výhod, např. k získání dítěte do své péče. Vyskytují se i v situacích hromadného zneužívání, např. ve školkách, kde je více dětí obětí zneužití a jako výsledek sugesce se i nezneužité děti vžívají do role obětí. Někdy je falešné obvinění útokem na rodiče - týká se to především starších dětí, jež tímto způsobem chtějí získat různé výhody nebo se rodičům pomstít.

Praví pedofilové v zásadě pro tělesné zdraví či život dětských objektů nebezpeční nejsou. Rizikovost jejich aktivit spočívá spíše v možnosti narušení psychosexuálního vývoje obětí, eventuálně vývoje jejich interpersonálních a později i partnerských vztahů. Sexuální zneužití spáchané pravými pedofily obvykle nemívá závažnější charakter, spočívá zpravidla na nekoitálních formách vzájemného kontaktu s dítětem, často v kontextu hry, škádlení apod. Nejzávažnější formou tohoto typu zneužití je obvykle manuální či orální kontakt s genitálem objektu, eventuálně vyžadování masturbace či orálního dráždění. Vaginální či anální soulož není aktivitou pedofily preferovanou a pokud k nim dochází, vzniká vždy podezření na sadistickou, agresivní či jinou deviaci nebo na zneužití nedeviantním pachatelem.

Pedofilové jsou lidé, kteří preferují jak fyzickou nezralost objektu (nepřítomnost sekundárních pohlavních znaků - chybění pubického ochlupení, prsů u dívek, u homosexuálních pedofilů i nepřítomnost ejakulace), tak i jeho dětské chování (spontánnost, nevinnost, důvěřivost, závislost). Svět dětí je jim blízký, cítí se v něm bezpečně, dětem rozumí a jsou v dětském kolektivu obvykle velmi dobře přijímáni. Často se velmi dobře uplatní v zaměstnáních spojených s kontaktem s dětmi. Pokud nepodlehnou svým sexuálním pohnutkám, mohou být právě pro porozumění dětskému světu velmi úspěšnými učiteli, skautskými vedoucími, trenéry či autory knih pro děti, přičemž v okolí vůbec nemusí vzniknout podezření na skrytě sexuální motivaci jejich společensky oceňovaných aktivit. Toto řešení (podle psychoanalytiků jde o tzv. sublimaci) deviantních potřeb přitom lze považovat v případě pedofilů za optimální, žel, dostupné pouze části z nich. Za rizikovou lze považovat takovou sublimaci deviantních potřeb, která zvyšuje četnost úzkých osobních kontaktů s preferovaným objektem.

Jiná je však situace v případě, kdy pachatel zneužití použije při svém činu dětskou oběť přímo znásilní či dokonce svou oběť mučí. Výzkumy svědčí o tom, že pachateli sexuálních agresí vůči dětem či dospívajícím jsou většinou nedeviantní muži, u nichž základní porucha spočívá spíše v oblasti osobnostní či charakterové (jedinci nezdrženliví, obecně agresivní, anetičtí, sociálně deprivovaní či pod vlivem alkoholu, který může v těchto souvislostech hrát roli podněcujícího činitele), kteří si dětský objekt volí jako náhradní pro snadnější dostupnost a menší pravděpodobnost prozrazení. Praví sexuální delikventi jsou v těchto případech pravděpodobně pedofilní sexuální agresoři či pedofilní sadisté (tedy jedinci s kombinovanou deviací), kteří přímo preferují překonávání odporu či trýznění dětské oběti (s větší mírou násilí se obvykle setkáváme u homosexuálních trestných činů této kategorie).

U těchto pachatelů přitom u neodborné (hlavně novinářské) veřejnosti často dochází ke zmatení pojmů. V poslední době o tomto zmatení svědčí například známý případ belgického sériového vraha Dutrouxe, který byl ve sdělovacích prostředcích označován důsledně a nesprávně jako pedofil. U tohoto pachatele šlo samozřejmě především o sadistickou motivaci trestných činů, přičemž dospělost dvou jeho obětí (osmnáctiletých dívek) zpochybňuje i jeho pedofilní orientaci.

Z hlediska rizikovosti jsou přitom nejnebezpečnější tzv. agresivní či nekrofilní sadisté, z nichž se rekrutuje většina pachatelů sexuálních vražd. Usmrcení oběti je zde obvykle důsledkem jejich potřeby znehybnění objektu za účelem snadnější manipulace s ním. Nepatří sem samozřejmě pachatelé, kteří se dopustí zavraždění objektu až po jeho zneužití za účelem minimalizace pravděpodobnosti prozrazení, tedy pachatelé tzv. krycích vražd. Krycí vražda se ale může objevit i jako následek závažného sadistického jednání, které vedlo k těžkému poškození ale nikoli usmrcení oběti.

V posledních letech se celosvětově věnuje zvýšená pozornost i sexuálnímu zneužívání chlapců. Podle různých výzkumů totiž chlapci tvoří až čtvrtinu všech obětí pohlavního zneužití. Situace mužských obětí je přitom často obtížnější než situace zneužitých dívek, protože role oběti je pro ně společensky méně přijatelná.

Zatímco u dívek se více vyskytuje sexuální zneužití v rodině, u chlapců je pachatelem častěji člověk cizí - učitel, trenér apod. U mužů může zneužití vést ke znejistění v mužské roli, v pohlavní identitě nebo v sexuální orientaci, a to i v případech, kdy pachatelkou zneužití byla žena. Podle jednoho amerického výzkumu se až 25 % adolescentů zneužitých ženou cítí homosexuálně orientováno, u těch, kteří byli zneužiti mužským pachatelem, to bylo až 56 %. U všech zneužitých chlapců pak byly zjištěny pocity znehodnocení, často velmi negativní vztah k sexu, vysoký výskyt abusu alkoholu nebo homosexuálně prostituční chování.

Sexuální zneužití vede u chlapců často i ke ztrátě důvěry v rodiče (především pokud se jedná o incestní zneužití) a poté i v ostatní lidi. Někdy jsou tito jedinci naopak příliš sociálně aktivní, neumějí diferencovat v mezilidských vztazích. Jelikož jsou muži od dětství obvykle vedeni více než ženy ke kontrole situace, sexuální zneužití (které vlastně představuje extrémní selhání této kontroly) u nich často vede i k pocitu ztráty mužnosti. V dospělosti pak mohou mít tendenci až nutkavě kontrolovat své okolí a blízké lidi. U některých se to může projevit až v agresivních a případně i kriminálních formách chování. Není proto překvapující ani zjištění, že mnozí sexuální delikventi byli v dětství sami obětí sexuálního zneužití - podle různých výzkumů je to 35 až 90 procent z nich.

Závěrem bychom chtěli krátce zhodnotit i situaci v naší zemi. I když především po roce 1989 stále roste počet odborníků, kteří věnují pozornost problematice sexuálního zneužívání, a i u nás v posledních letech vzniklo několik krizových center a linek důvěry, jež se specializují na pomoc sexuálně či jinak zneužívaným dětem, nelze považovat situaci zdaleka za uspokojivou.

Vzhledem k tomu, že podle posledního výzkumu sexuálního chování obyvatel Česka uvedlo sexuální zneužití v dětství 8 % žen (z toho 1 % opakovaně) a 5 % mužů (rovněž 1 % opakovaně), rozhodně nelze tento problém ani u nás považovat za marginální. Z tohoto hlediska je nutno zvýšit osvětu a citlivost celé společnosti (a zvláště pak lékařů) k možným signálům výskytu pohlavního zneužívání, vytvořit nová specializovaná centra pro jeho oběti (s komplexní psychoterapeutickou, lékařskou i právní pomocí) a věnovat zvýšenou pozornost i léčbě pachatelů tohoto trestného činu jako nejúčinnějšímu prostředku prevence jeho recidivy.

Před nedávnem jsem přednášel na jednom středočeském gymnáziu o par tnerství a sexualitě z hlediska křesťanského pohledu na svět. Tyto přednášky mám velmi rád. Jednak téma je krásné, mladé lidi vždy zaujme, takže mám pozorné posluchače, hlavně však mám možnost říci mladým lidem o spasení skrze krev Pána Ježíše Krista. Po přednášce jsem se dal do řeči s mladou profesorkou, která předmět sexuální výchova, v rámci něhož přednáška proběhla, učí. Obsah rozhovoru mi trochu vyrazil dech.

Rok před ní, vyprávěla profesorka, učil předmět "sexuální výchova" jistý profesor. Podotýkám, že se jednalo o děti ve věku 13 14 let. Profesor byl modernista. Promítal dětem při hodinách pornografické filmy. Dopředu na schůzce rodičů informoval o tom, jak chce předmět učit. O pornografii však neřekl nic. Celá věc vyšla najevo po té, co jedna mladá dívka utrpěla šok z toho, co viděla, ještě doma zvracela a byla psychicky rozrušená. Paní profesorka mi ukázala videokazety, které profesor dětem promítal. Ona sama se na ně prý nemohla dívat. Je na nich několikrát natočen pohlavní styk včetně detailních záběrů pohlavních orgánů (prostitutka rozepíná vojákovi kalhoty). Možná si, milí čtenáři, pomyslíte něco o zvrhlém kantorovi, který je na našich školách výjimkou. I já jsem si to myslel. Paní profesorka mě však vyvedla z omylu.

"Podívejte se na tohle,"řekla a podávala mi objemnou knihu s barevnou obálkou, na níž ihned upoutaly pozornost obrazy nahých lidí. Jednalo se o knihu "Sexuální výchova" s podtitulem "kniha netradičních metod výuky". Je to práce kolektivní, přeložili ji Ing. Jan Brázdil a PhDr. Nataša Brázdilová, některé úpravy provedl český sexuolog Ivo Pondělíček. Knihu vydalo nakladatelství Trizonia v roce 1994. V knize byl vlepený lístek s textem: "Kniha je doporučena MŠMT ČR č.j. 25833/94 dne 9.3.1995 jako metodická příručka pro učitele tématu sexuální výchova na ZŠ a SŠ v ČR." Poprosil jsem paní profesorku, zda bych si knihu mohl půjčit domů. Vyhověla mi. Připravil jsem si tím zajímavé dva dny. Myslím, že byste i vy, čtenáři, měli být poučeni, abyste věděli, co naše ministerstvo školství, v jehož čele sedí "křesťan", doporučuje jako metodický materiál pro vaše děti. Vybrali jsme z knihy pouze několik kapitol, jimiž se budeme zabývat.

Na straně 27 nalezneme lekci s názvem: "Střezte se chlípnosti..." Je určena k tématu "Rozmanitý způsob hovoru o sexualitě". Určena je pro děti od 12 let. A teď dovolte citát. Omlouvám se předem za vulgarismy, ale Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy to přesně takto doporučuje:

"Nabízíme ,malá' cvičení, která mají zkoumat ,lidovou mluvu o sexu'. Výukovým cílem (!!! podtrhl autor článku) je přitom především přijetí reálně existujícího vyjadřování o sexualitě, nejde tedy o kritiku ,kanálních'řečí." Jako cvičení č. 2 uvádí kniha toto:

"Ty čuráku"

Takže pokud nevíte, proč posíláte děti do školy a co tam dělají, zde je jedna z odpovědí.

Narazíte na ni v knize velice brzy a potom na ni narážíte stále. Kniha vychází z názoru, že homosexualita (ale také jakákoli jiná sexuální úchylka) je normální. Cílem autorů je povzbudit děti k tomu, aby vyzkoušely, jaký projev sexu jim nejlépe vyhovuje, a toho se pak držely. Je zajímavé sledovat argumenty, kterými svůj záměr zdůvodňují. Autoři se ve všeobecném úvodu k tématu "homosexualita" snaží dokázat, že vlastně není možno říci, kdy je nějaké chování homo a kdy heterosexuální. Podle autorů klasická morálka určila jako normální to, co směřuje k rozmnožování. Co k tomuto účelu nesměřuje, dostalo punc nenormálnosti. Dále prý všeobecně odmítavý postoj k homosexuálům plyne z toho, že jeden z mužů přijímá pasivní roli a připouští, "aby do něj druhý vnikl". "K muži se podle běžné představy nehodí tento pasivně přijímající postoj obecně považovaný za ženský." Tento typ argumentů je zavádějící. Pokud bychom totiž přijali tuto rovinu pohledu, museli bychom dát autorům za pravdu. Potom by skutečně odmítnutí homosexuality stálo na iracionálních příčinách. Autoři však vůbec nepočítají s tím, že někdo může mít jakýsi mravní kodex, jehož součástí je nepřípustnost homosexuálních aktivit. Tento mravní kodex má kořeny v Bohu a jeho normách. Přijetí Božích norem znamená vytvoření tohoto kodexu.

I kniha Sexuální výchova má kapitolu, která se zabývá hodnotami a normami. Výstižný je název jednoho pojednání v této části knihy: "Hodnoty a normy je možné měnit". Na straně s touto kapitolou je ilustrační fotogra fie, na níž se mladík na kolenou v modlitbě ohlíží za dívkou, stojící za ním. Je tedy na první pohled jasné, jaké normy se mají měnit a kterým směrem se má změna dít.

Co tedy autoři píší o hodnotách? Pro mladé lidi je důležité, aby si vytvořili své vlastní hodnoty. Mají kriticky zkoumat to, co jim říkají rodiče. Výchova se zde stává ne působením a vytvářením hodnot a postojů, ale informací, čímž vlastně přestává být výchovou. Stejně tak škola má pouze informovat. Míru objektivity těchto informací a šíři jejich spektra však těžko někdo posoudí... Pojem hodnota v etické oblasti je definován jako "idea zdařilého života", přičemž, jak autoři podotýkají, se vztahují hodnoty nejen k oblasti etické, ale také na obsahy smyslové. V kontextu s tím vyzní závěr jednoznačně: "Člověk hodnotí pozitivně to, co ho uspokojuje a na vyšším stupni svého vývoje co určuje jeho orientaci, co dává jeho životu smysl." Jinými slovy: smyslem tvého života je pořádně si užít. Odtud potom plynou logicky závěry: neexistuje žádné tabu, co se ti líbí, to dělej, nenech si nikým zasahovat do své "svobody", středem všeho jsi ty a tvá rozkoš. Logicky pak jako hodnoty v sexuální oblasti autoři uvádějí:

Úcta k životu. Tento bod autoři vysvětlují: "Úcta k životu také znamená život si užívat, prožívat rozkoš a extázi a umět ji také dávat. Extáze se také blíží touze ,být zase jedno', splynout s druhým člověkem, s celým světem." Zde tedy vidíme jedinou zmínku o tom, že by se měla řešit také vazba na okolí, ovšem nabízený cíl je velmi diskutabilní. Celkově můžeme říci, že kniha prosazuje hodnotový relativismus.

Co se týče norem, i zde je slovo relativismus nejvýstižnější. Autoři neznají absolutní hodnoty, nemohou znát ani absolutní normy. Normy jsou podle autorů knihy sociálně i jinak podmíněné. Nějaké všeobecně platné či absolutní normy kniha nezná. Vše se vyvíjí a mění. Takže například sexuální zdrženlivost kniha odbyla touto větou: "Tak je např. norma sexuální zdrženlivosti před sňatkem závazná většinou jen pro ty mladé lidi, kteří žijí v silně religiózních rodinách." Tato věta nejen že není pravdivá, ale je navíc neúplná. Autoři se nenamáhají vysvětlit, proč tomu tak je. Jejich cílem ve skutečnosti není přivést děti k přemýšlení, k tomu, aby si mohly z množství různých názorů a pohledů vybrat ten, který by se jim zdál nejlepší. Autoři zde naopak umně manipulují, zastírají vše, co se jim nehodí do krámu. Jelikož jsou zastánci volného sexu a naprosté uvolněnosti, předkládají žákům pouze tuto verzi. Jako příklad zcela matoucí argumentace může posloužit věta: "Z těchto příkladů je také zřejmé, jak mnoho se normy mohou měnit. V době, kdy existovaly méně spolehlivé ochranné prostředky než dnes, měla sexuální zdrženlivost vyšší stupeň závaznosti."

Argumentace vskutku pozoruhodná, zvláště když se mluví v kontextu s hodnotami a morálkou. Navíc je zcela nepravdivá. Z průzkumů sexuologů je zřejmé, že promiskuitní mládež nepoužívá ve většině případů žádné antikoncepční prostředky, a proto se jimi nedá argumentovat. Je pravda, že sexuální zdrženlivost jako hodnota a norma byla smetena sexuální revolucí 60. let. Příčiny této revoluce však byly daleko hlubší a jejich rozbor je nad rámec našeho pojednání. Cílem autorů tedy není informovat pravdivě, ale obratně manipulovat. Povrchní a neinformovaný mladý člověk rád přijme myšlenku, že dříve mladí lidé byli zdrženliví, protože neměli prezervativy, zatímco my, když je máme, si můžeme užívat. Nenapadne ho uvažovat o mo rálce, o hodnotách, smyslu sexuality, filosofii života, duchovních rozměrech, ale také o sociální odpovědnosti a zdravotním riziku. Metodická pomůcka, která chtěla být učebnicí, tyto pohledy ani nenastiňuje, natož aby se jimi hlouběji zabývala.

Teď je tedy naprosto pochopitelné, že homosexualita je předkládána jako jedna z plnohodnotných, plnoprávných a krásných forem sexuálního uspokojení. Hodnoty a normy se změnily, dnes je vše, co se nám líbí a co nás uspokojuje, správné. Zítra to může být třeba i pedofilie, zoofilie či nekrofilie každý má právo na rozkoš, nebo ne? Proto se kniha velmi militantně vyslovuje proti tzv. diskriminaci homosexuálů, čímž je míněno negativní ohodnocení této orientace, případně její označení za úchylku či perverznost. Kdo neschvaluje homosexualitu, brání svobodě!

Je také nápadná tendence k tomu, aby si mladí lidé vyzkoušeli jak heterosexuální, tak homosexuální jednání. Podle toho, co je bude více uspokojovat, si potom mají vybrat. Tomuto předmětu je věnována jedna zvláštní hodina. Během ní si má mládež (16 let) přečíst vyprávění šestnáctiletého chlapce o tom, jak se svým kamarádem praktikovali vzájemnou onanii a jak to bylo krásné: "V každým pádě jsme si ho vzájemně honili a to nebylo jen chtivě, potají a se špatným svědomím, ale vlastně úplně bez špatnýho svědomí, úplně správný." Dále si mladí lidé čtou vyprávění stejně staré dívky o tomtéž (disko, alkohol, mejdan do čtyř do rána, homosexuální kontakty). Příběhy jsou líčeny jako normální životní zkušenosti člověk má pocit, že takové chování mládeže je úplně běžné. Mladí lidé mají pak odpovídat na otázky: "Je Vašek, popř. Veronika gay/lesbička? Z čeho se pozná, že je člověk gay/lesbička?" Hodina má dále probíhat podle následujících instrukcí: "Mládež může hovořit o svých zážitcích z vlastní zkušenosti, ale nemusí. Mělo by se také hovořit, jaký mají lidé na svou situaci názor, jsou-li si vědomi, že se jim sexuální vztahy ke stejnému pohlaví líbí, a že by je rádi eventuálně měli." Chybí zde jakékoli negativní hodnocení jednání "hrdinů" obou vyprávění. Není zde zmínka o rodičích, nemluví se o hodnotách a prioritách. Jedná se zde pouze o techniku citových projevů a o projev těchto pocitů v konkrétní sexuální činnosti. Jestliže před několika lety sexuologové před vzájemnou onanií pubertální mládež varovali, dnes materiály doporučené MŠMT tuto činnost rozebírají, hledají její klady a v podstatě vedou mladé k tomu, aby to také zkusili, protože citujeme z příběhů: "...bylo to báječný.""... pak se mi to moc líbilo." Nezkuste to, když je to tak "bezva". Autoři zastávají zjevně mylný názor, podle něhož jeden homosexuální styk nic neznamená a nemůže sexuální orientaci mladého člověka ovlivnit. Je to lež, neboť právě ten jeden homosexuální styk může v mladém člověka probudit latentní homosexuální orientaci, která by se jinak vůbec nemusela projevit.

Zdá se, že cílem našeho školství je to, aby za pár let už to nebyly 4% homosexuálů v populaci, ale procent daleko víc.

K metodice pro toto téma je připojena poznámka: "Pedagogové ... by neměli nabízet svěřencům svá vlastní stanoviska jako pomoc v jejich orientaci." Pedagogové zde tedy působí jako "most" k odbourání předsudků a mají "nepřímo podpořit mládež s dosud nejasnou sexuální orientací." Otázka je, kam a jak je mají podpořit? I další z metodických pokynů knihy je podnětný: Mladí lidé mají diskutovat o svých postojích a předsudcích a "nepřebírat z poslušnosti jen názor pedagogů." Pedagog tedy pouze uvolňuje, ale nevede. Je to neutrál bez názoru. O této "neutralitě" svědčí i jedna z otázek, která je mladým (věk: 15 let) kladena a odpověď na ni: "Otázka: Proč se považuje anální styk u gayů většinou za perverzní, ačkoli případně u heterosexuálů není přijímán s takovými námitkami? Odpověď: Všechno, co dělají homosexuálové, je pro mínění mnohých lidí vždy perverzní. Nadto se považuje za ,nemužné', jestliže jeden muž nechá druhého do sebe pronikat." Nevím jak vám, ale příliš neutrálně mi to nezní.

Milí čtenáři, co tomu říkáte? Vaše patnáctileté dítě bude znát velmi dobře techniku homosexuálního styku, vyzkouší si ji, aby mohlo posoudit, zda mu to vyhovuje, navíc vás bude považovat za arogantní zpátečníky, pokud homosexualitu neschvalujete, a to vše díky osvícené výuce našeho školství.

Poznámka pod čarou:

V souladu s novým pojetím sexuální výchovy je i zpráva, kterou mi nedávno řekla jedna známá: na Pedagogické fakultě v Liberci studuje obor učitelství 1. stupně transsexuál. Nedávno muž, dnes žena. Sexuolog doporučil operaci. Takže naše děti bude vyučovat transsexuál. I on má přece práva, ne? (Informace je aktuální v únoru 1996.)

"Téma: Diskuse o pornografii. Pornografie je velmi sporné téma. Proto se také nelze shodnout na určitém stanovisku, jak pornografii hodnotit." Tomuto tématu je věnováno 5-6 vyučovacích hodin. Jejich podstatou je diskuse o pornografii. Návodné otázky jsou formulovány tak, aby pornografie byla vždy hodnocena kladně.

Jedna vyučovací hodina je věnována sexuální fantazii. Jaký je účel této hodiny? "Zbavit špatného svědomí tam, kde někdo rozvíjí sexuální fantazii." Jak toho má pedagog dosáhnout? Tím, že rozdá dětem (16 let) pornografický text popisující soulož, nechá jim ji v klidu za zvuku hudby číst, načež mladí mají diskutovat podle otázek: "Znám texty, které považuji za erotické, popř. vzrušující? Co se vám zdá na úryvku odpuzujícího, trapného atd.?" Tato lekce je v metodické pomůcce doporučené MŠMT, která měla být učebnicí, doprovázena fotografiemi souložících mladých lidí. Napadá mě: kde se berou výčitky svědomí, když morálka vlastně není, resp. když si ji utváří každý sám?

Nevíte, jak spolu souložit? Chcete podrobný návod, jak a co kdy máte dělat? Metodická pomůcka vám na straně 196-197 pomůže. Je zde totiž velmi podrobný a detailní popis první soulože dvou mladých lidí. Vzpomínáte na pojednání o hodnotách a normách? Jako jednu z hodnot v sexuální oblasti autoři uvedli úctu k životu. Znamená to mimo jiné negativní hodnocení interrupcí. A co na to náš návod na první soulož? Citujme: "Nejsem lehkomyslná, myslela si Pavla, moje dny se už blíží, to věděla jistě. Choděj pravidelně, myslela si. Možná už zítra, a pak ji napadlo: ,A co jestli přijdou až za dva týdny?' No a co, pomyslela si a přestala na to myslet." A je to. Takže jak je to s těmi proklamovanými hodnotami a normami?

Lekce vlastně neprobírá otázky kolem onanie, ale vede k podrobnému zkoumání pohlavních orgánů opačného pohlaví. Děje se tak jednak za použití obrázků a diapozitivů pohlavních orgánů a "orgánů rozkoše", dále způsobem velmi netradičním: "Mladí lidé mohou sami namalovat na balicí papír jednotlivé části těla v životní velikosti a popsat je. Společně mají dívky, popř. chlapci, potom namalovat tělo druhého pohlaví popsat je. Nakonec mohou skupiny dívek nebo chlapců své malby předat skupině druhého pohlaví k posouzení, popř. korektuře." To vše dělají čtrnáctileté děti. Cíle? Nejsou uvedeny, ale jsou jasné: zbavit děti jakékoli stopy studu. Proč? Aby byly jednou lepšími konzumenty sexuálního průmyslu časopisy, pornografie, sex-shopy, vý roba antikoncepce, potratový průmysl, soukromé gynekologie, poradny...

Ale zpět k onanii. O ní probíhá "výuka" následovně: "Nyní mají shromáždit pojmy na motto "samohana" a mají o nich diskutovat. Následuje vysvětlení tabu, mýtů a pohádek o samohaně všeobecně: osvědčila se "tichá diskuse" (nemá se mluvit, jen psát na nástěnku):

,Když dívky/ženy masturbují...'

popř.

,Když chlapci/muži masturbují...'

Příklad:

,(U chlapců) to jde ráz naráz.', nebo ,(U děvčat) to trvá dlouho, než dosáhnou orgasmu.'"

To je k tomuto tématu vše. Pokud očekáváte citlivé vedení k tomu, aby se mladí lidé nesoustředili příliš mnoho na sexualitu, aby se snažili s onanií bojovat apod., čekáte marně.

Ke knize Sexuální výchova nakladatelství Trizonia přiložila brožurku. Je určena učitelům, ředitelům a majitelům "učebnice" (kniha nebyla jako učebnice schválena) Sexuální výchova. V úvodním článku pan J. Jirka velmi zlobně informuje čtenáře, že ministerstvo nedoporučilo (naštěstí) tuto nejlepší pomůcku pro školy jako učebnici. MŠMT se ji "jako učebnici z mnoha neobjektivních obav bojí svěřit do rukou žáků a studentů." Jeden z důvodů, proč se toho ministerstvo podle pana Jirky bojí, je tento: "Obavy ze skupinek náboženských odpůrců a hlasů několika málo rodičů, kteří se sami bojí vychovávat své děti v oblasti sexuální výchovy, ale svěřit to kvalifikovaným učitelům nechtějí."

Vracím se ke "své" paní profesorce na středočeském gymnáziu. Tato upřímná žena se mi svěřila s tím, že vůbec neví, jak má předmět učit. Od té doby jsem poznal mnoho dalších pedagogů, kteří učili předmět sexuální výchova bez jakékoli odborné erudice (možná právě proto mě do škol zvou na tyto přednášky).