...drtivá většina obyvatel planety se nenachází v kvalitativním stavu "člověk".
Za druhé, je třeba správně odpověděť na výzvu Diogéna, který chodil po městě ve dne s lampou a na zvědavé otázky spoluobčanů odpovídal "Hledám člověka".
V učebnicích filozofie, psychologie a sociologie nejsou komentáře způsobilé rozkrýt podstatu toho problému. Ve skutečnosti se člověkem stáváme, ne rodíme. Vše je poměrně jednoduché:
- pokud je v psychice vše podřízeno instinktům - jedná se o člověkupodobné zvíře, zvířecí typ psychiky;
- pokud jsou normy kultury výše diktátu instinktů, ale za ohraničení kultury jedinec není schopen vyjít, pak se ničím neodlišuje od předprogramovaného automatu;
- pokud se tvůrčí potenciál realizuje po principu "co chci - to si i vezmu, a jestli se to někomu nelíbí, ukažte, že jste silnější" - jde o démona, démonický typ psychiky;
- pokud jedinec žije na základě důvěry Bohu a v dialogu s ním tvoří svou vůlí svou část v Božím záměru, jedná se o člověka v plném souladu se slovy Krista "nehledám svou vůli (tj. nejsem démon), ale jen vůli Otce, který mě poslal"; a to odpovídá i koránickému objasnění smyslu života člověka - být náměstkem (představitelem) Boha na Zemi;
- ještě jeden typ lidé porodili sami. Dá se nazvat "klesnuvší v protipřirozenost", protože vzniká v důsledku degradace vyšší nervové tkáně pod vlivem psychotropních látek (alkohol, tabák a další narkotika). Fakticky se pod jejich vlivem ti, komu je Seshora dáno stát se člověkem, stávají nelidmi.
Bohužel ale, kultury národů jsou takové, že většina je podle organizace psychiky neodlišitelná od "opic" v jejich charakteristice medvědem Balú v příběhu Mauglí, a skutečný člověk je obecně ve většině společností antisystémový jev.
Kniha, jak již z názvu vyplývá, se zabývá rozdílem mezi posvátným a profánním. Posvátno vyniká v kontrastu se světským, obyčejným. Posvátno umožňuje vytržení z času, posvátný prostor nám umožňuje jiné, plnější bytí. Eliade zdůrazňuje roli posvátna v životě náboženského člověka, ale i nenáboženského, který, ač si to neuvědomuje, má ve svém životě také posvátné věci, posvátná místa, ale ty nemají takovou hloubku jako v životě náboženského člověka. Ten je na pomyslném žebříčku o něco výše, neboť ještě neztratil původní hodnoty. Z knihy samotné nevyplývá Eliadeho vlastní vyznání, což hodnotím velice pozitivně. V několika pasážích dokonce vyznívají mnohé sympatie s přírodními náboženstvími. Eliade nevyvyšuje jedno náboženství nad jiné, jen vyzdvihuje člověka náboženského nad nenáboženského, jakožto tvora bližšího přírodě. Nenáboženský člověk vznikl pádem, přesto však ještě v sobě má pozůstatky náboženství.
Mircea Eliade - Posvátné a profánní