Prezident Obama dokáže přesvědčit obecenstvo, jeho úspěch porovnávají s úspěchem Johna Kennedyho, kterému říkali "první hollywoodský prezident." Avšak tato jeho schopnost přesvědčení si může z něj teď ztropit zlý žert. Jeho posluchači byli tak okouzleni, že mu připisovali souhlas s vlastními názory a tužbami. Avšak zklamání může vyvolat nenávist vůči objektu nedávné lásky.
Takhle vysvětlil tento jev v interview pro Hlas Rruska americký psycholog Sasha Abramski, autor knihy o psychologii prezidenta Obamy:
Má schopnost spolupráce s obecenstvem takovým způsobem, že u lidí vzniká dojem, že jim rozumí. A z toho zase vzniká pocit, že ve všem s nimi souhlasí. A proto vznikla po jeho vítězství ve volbách 2008 podivná situace. Během předvolební kampaně Obama říkal: "Hodlám snížit počet vojáků v Iráku a zvýšit v Afghánistánu, aspoň na čas." Ale odpůrci války začali čekat od něj návrat všech vojáků domů. A když začal posílat lidi a zdroje do Afghánistánu a Pákistánu, vnímali to jako zradu jejich důvěry.
Mnozí analytici se shodují na tom, že Obama je politik do morku kostí, který se snaží vyhovět skupinám obyvatel, jež mu mohou dát své hlasy. Zatím je tato taktika úspěšná, ale tento úspěch je podkopáván ze dvou konců. Na jednu stranu, přibývá zklamaných levých, tedy lidí naladěných pacifisticky nebo nepřátelsky vůči velkému byznysu. Tito lidé mu připisovali vlastní tužby a nyní jsou zklamáni. Na druhou stranu, konzervativci Obamu démonizují a připisují mu plány přivedení na mizinu všech druhů byznysu a rozvrácení rodiny, což prezident vůbec nemá v úmyslu. Ve volbách zůstal Obama u moci díky většině centristů, kteří nejsou ovlivněni touto polarizací, avšak je jich stále méně. Podle mínění šéfredaktora časopisu Rusko v globální politice (Rossija v globalnoj politike) Fjodora Lukjanova, překážejí Obamovi právě ty vlastnosti, které mu pomohli k prvnímu vítězství:
Před Washingtonem byl to tak zvaný organizátor společenství (community organizer). Jeho úkolem bylo přesvědčovat lidi, že se mají stmelit kvůli řešení konkrétního problému v zájmu všech. S těmto zkušenostmi přišel Obama k moci a upřímně chtěl všechny sjednotit. Výsledek byl právě opačný. Zřejmě proto, že velká politika funguje podle poněkud jiných zákonů než organizace spolku v nějakém hrabství v Illinois.
Takoví organizátoři dokážou zpravidla vyjádřit společná přání a společné předsudky. Tyto všeobecně přijaté názory se projevily také na Obamově vztahu k Rusku. Jako člověk, který spatřil jiné země, ba vůbec vyrůstal za hranicemi USA, nechtěl původně démonizovat Rusko jako provinciálové Reagan a Bush. Avšak nedokázal čelit nátlaku republikánů, kteří ho obviňovali z údajných spiknutí s Kremlem. A tady se projevila ještě jedna Obamova psychologická vlastnost: připravenost změnit své názory kvůli momentální situaci. Ve snaze vyhnout se obviněním z rusofilie vydal ruský směr své politiky na pospas rusofobům. Republikáni ani nepotřebovali být u moci, aby pokazili vztahy mezi USA a Ruskem, Obama to učinil sám.
Na závěr Obamova profilu se dá říci, že je ztělesněním velkého rozporu naší doby. Obama je ztělesněním politické korektnosti. Člověk s tmavou pletí, ale přitom s bílou, dokonce evropskou, kulturou. Křesťan, který získal vzdělání v muslimské zemi Indonésii. Ochránce chudých, který se bojí dotknout se prstem bohatých. Ani náznak netolerance, ani náznak fanatismu. A občas vzniká otázka: existuje za touto bezmeznou snahou neurazit názory žádné osobnosti a být absolutně neosobní samotná osobnost?
Má schopnost spolupráce s obecenstvem takovým způsobem, že u lidí vzniká dojem, že jim rozumí. A z toho zase vzniká pocit, že ve všem s nimi souhlasí. A proto vznikla po jeho vítězství ve volbách 2008 podivná situace. Během předvolební kampaně Obama říkal: "Hodlám snížit počet vojáků v Iráku a zvýšit v Afghánistánu, aspoň na čas." Ale odpůrci války začali čekat od něj návrat všech vojáků domů. A když začal posílat lidi a zdroje do Afghánistánu a Pákistánu, vnímali to jako zradu jejich důvěry.
Mnozí analytici se shodují na tom, že Obama je politik do morku kostí, který se snaží vyhovět skupinám obyvatel, jež mu mohou dát své hlasy. Zatím je tato taktika úspěšná, ale tento úspěch je podkopáván ze dvou konců. Na jednu stranu, přibývá zklamaných levých, tedy lidí naladěných pacifisticky nebo nepřátelsky vůči velkému byznysu. Tito lidé mu připisovali vlastní tužby a nyní jsou zklamáni. Na druhou stranu, konzervativci Obamu démonizují a připisují mu plány přivedení na mizinu všech druhů byznysu a rozvrácení rodiny, což prezident vůbec nemá v úmyslu. Ve volbách zůstal Obama u moci díky většině centristů, kteří nejsou ovlivněni touto polarizací, avšak je jich stále méně. Podle mínění šéfredaktora časopisu Rusko v globální politice (Rossija v globalnoj politike) Fjodora Lukjanova, překážejí Obamovi právě ty vlastnosti, které mu pomohli k prvnímu vítězství:
Před Washingtonem byl to tak zvaný organizátor společenství (community organizer). Jeho úkolem bylo přesvědčovat lidi, že se mají stmelit kvůli řešení konkrétního problému v zájmu všech. S těmto zkušenostmi přišel Obama k moci a upřímně chtěl všechny sjednotit. Výsledek byl právě opačný. Zřejmě proto, že velká politika funguje podle poněkud jiných zákonů než organizace spolku v nějakém hrabství v Illinois.
Takoví organizátoři dokážou zpravidla vyjádřit společná přání a společné předsudky. Tyto všeobecně přijaté názory se projevily také na Obamově vztahu k Rusku. Jako člověk, který spatřil jiné země, ba vůbec vyrůstal za hranicemi USA, nechtěl původně démonizovat Rusko jako provinciálové Reagan a Bush. Avšak nedokázal čelit nátlaku republikánů, kteří ho obviňovali z údajných spiknutí s Kremlem. A tady se projevila ještě jedna Obamova psychologická vlastnost: připravenost změnit své názory kvůli momentální situaci. Ve snaze vyhnout se obviněním z rusofilie vydal ruský směr své politiky na pospas rusofobům. Republikáni ani nepotřebovali být u moci, aby pokazili vztahy mezi USA a Ruskem, Obama to učinil sám.
Na závěr Obamova profilu se dá říci, že je ztělesněním velkého rozporu naší doby. Obama je ztělesněním politické korektnosti. Člověk s tmavou pletí, ale přitom s bílou, dokonce evropskou, kulturou. Křesťan, který získal vzdělání v muslimské zemi Indonésii. Ochránce chudých, který se bojí dotknout se prstem bohatých. Ani náznak netolerance, ani náznak fanatismu. A občas vzniká otázka: existuje za touto bezmeznou snahou neurazit názory žádné osobnosti a být absolutně neosobní samotná osobnost?