Pracovat budou jiní

Potkala jsem nedávno známou učitelku a ta mi vyprávěla, že na školském úřadě mají průšvih: státní maturity z matematiky dopadly velmi špatně, v některých školách to až třetina absolventů dotáhla na čistou "kouli". Povídá se, že povinnou maturitu z matematiky zruší, je to pro ta děcka moc těžké a kromě toho, málokdo tu maturitu z matematiky k něčemu potřebuje a je s ní jenom trápení. A že prý se uvažuje nad tím, spojit fyziku, chemii a biologii do jednoho předmětu - přírodověda. Ne ve 4. třídě, jak to bylo v minulosti, ale celkově, po celou dobu studia. Učitelé jsou nervózní, co bude dál?

Pochopit směr našich školských reforem průměrný intelekt nedokáže. Z jedné strany se ruší předměty, z druhé se prodlužuje doba školní docházky. Hrozí, že do školy budou chodit 12 let. Naprosto nepochopitelné je to, z čeho ta reforma vlastně vychází, její výchozí bod. Reforma, jestli to správně chápu svým tuctovým mozkem obchodnice, se startuje tehdy, když jsme nespokojeni s předcházejícím stavem věcí v dané oblasti. Předcházející škola nebyla dostatečně kvalitní, je třeba ji vylepšit. Je to tak? No přeci není! Pořád se mluví o tom, že ta předcházející, sovětská škola, byla neobyčejně kvalitní. Dávala vynikající vzdělání. (To není můj názor, já jako produkt té školy ji nemohu hodnotit "zevnitř".) Ovšem jednoduchá logika napovídá, že když je něco velmi dobré - tak to dobré je třeba zachovat a všemi způsoby chránit a rozhodně nereformovat. Pořád slyším, jak skvěle byli připraveni bývalí absolventi škol, a jak špatně jsou ti dnešní. Kdesi jsem četla rozhovor s ředitelem slavné 57. Moskevské školy. Říkal, že dnes nelze, samozřejmě, dosáhnout té úrovně vzdělání jaká byla dříve. A to se bavíme o … základní škole. To je nedokážeme naučit malovat čárky? Co nám na minulé škole nevyhovovalo? Co vlastně absolventi neuměli z toho, co by měli umět a znát?

A co by vlastně měli umět a znát? Odpověď na tuto otázku není vůbec tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát na první pohled.

Skutečně, otázka, co všechno by měl umět a znát absolvent střední školy není vůbec jednoduchá. Například říkají: je třeba znát matematiku. A proč? Kde se používá? V normálním běžném životě. Totéž s fyzikou. Jaká jsou kritéria? Říkáte ruština? Pravopis? Ten přeci hlídá počítač - k čemu je nám dobrý? A to nemluvím o literatuře. Proč bych měla vědět u koho a za kolik jakýsi Čičikov kupoval jakési mrtvé duše?

Jaká jsou zde kritéria? Kritérium je pouze jedno - předpokládaný další život absolventa.

Co bude dělat po ukončení školy? Co bude potřebovat? Možná lépe tak: po jakých lidech bude poptávka v budoucnosti? To dopodrobna, samozřejmě, nikdo nemůže vědět. Bavíme se spíše o představách. Dalo by se říci, o touhách, o kolektivní vidině, o obrazu budoucnosti.

Obraz budoucnosti, kolektivní integrální vidina budoucnosti - to je velice důležitá věc. Právě ona určuje, vědomě, a mnohem častěji podvědomě, naše dnešní chování. Jaký máme dnes obraz budoucnosti? Řeknete - žádný? Plán není, ale obraz přeci jenom je. Jak ho pochopit? Pochopit se dá. Z dnešního chování, zvláště z chování mládeže. U Dostojevského byl jeden záporný hrdina, pan Lužin. A ten říkal: "Miluji mládež, podle ní se pozná co je nového". Mládež velmi citlivě a nekriticky přijímá společenskou atmosféru.

Dnešní vzdělání a trend jeho dalšího rozvoje velmi přesně vystihuje obraz budoucnosti existující v myslích. Tady je: PRACOVAT BUDOU JINÍ. Jací jiní? A to je jedno …, nějací Tadžikové, zahraniční investoři… Ale ne MY. Kdysi, na počátku vlády sovětů, psali ve slabikáři: "My - nejsme otroci, otroci - to nejsme my". Dnes je klidně možné nahradit "otroky" "pracovníky". A co budou dělat drahocenní MY? MY budeme vytvářet nanotechnologie a vzájemně si poskytovat konzultace z oblasti práva a globálního marketinku - tak to alespoň chápu já. Získat profesi elektro inženýra, zootechnika nebo soustružníka - o tom nesní nikdo. To je takové nouzové přistání. A vůbec, to je jen pro lůzry. Nejlepší bude, když se tím budou zaobírat untermenschové z třetího světa. Ve skutečnosti, v rozvinutých zemích tento stav fakticky vznikl již dávno. Spolužák mého muže, kterého coby teenagera odvezli do USA a tudíž absolvoval universitu tam, vyprávěl, že chemii tam studovali pouze asiaté. Pro bělochy je to příliš složité, pracné a konec konců škodlivé, a pro černochy - těžké. Zbyli pouze žlutí.

A průměrní šťastlivci dnes získávají ležérní humanitní vzdělání. Medicína jako maximum (nejlépe v oblasti estetické medicíny. Něco jako "kosmetolog-vizážista"). Stávají se úspěšnými advokáty, módními novináři, nebo obecně VIPy širokého profilu. Jedna úspěšná žurnalistka tak také nazvala svoji knihu "Sláva bohu, že jsem VIP". To je to, po čem touží naše mládež, to jsou dnešní "kosmonauti".

A to je také příčina špatného prospěchu v matematice, ne v její neskutečně neuchopitelné obtížnosti. Samozřejmě VIPy se jich stane pouze několik, ostatní - budou zdaleka ne VIP, ovšem životní pocit, celková atmosféra vládnoucí světem říká jasně: běžte do pryč s takovou otravou, MNĚ je stejně k ničemu. Dokonce jestli kdesi na povrchu jeho vědomí ví, že by se to "mohlo někdy hodit" - uvnitř sebe ví tu hlavní pravdu: pracují - socky. V továrnách, na stavbách - socky.

Matematika, fyzika, chemie - všechny tyto obtížné vědy vznikly a existují z jednoho jediného důvodu - praktická činnost lidstva. Nevznikly pro zábavu. Jednoduše řečeno, kvůli výrobě. A na střední škole je učí proto, aby tvořily základ pro získání kvalifikace inženýra, technika nebo kvalifikovaného dělníka. Jestliže si tento cíl nestavíme, pak tyto disciplíny nejsou samozřejmě potřeba. V krajním případě se můžeme seznámit s něčím zábavným, jako je například fyzika bez vzorečků, něco jako bývala v časopisech rubrika "Víte že …".

Pro zábavu, nebo rozvoj obecně, jsou tyto vědy na nic. Pro zábavu lze studovat historii, literaturu, vyšívání skleněnými perličkami, ale ne větu o součtu vnitřních úhlů trojúhelníku. Co se týče zábavnosti, je tato věta nekonkurenceschopná. Hodí se pouze k práci. A protože práce se nepředpokládá, stávají se tyto disciplíny prázdným a nepotřebným břemenem. "Je půvabnější a elegantnější" studovat nějakou žvanírnu. Představte si nějakého zahálčivého člověka, například penzistu. Nedá se asi předpokládat, že se kvůli zábavě začne věnovat fyzice tepla, nebo ifinetizimálnímu počtu. Spíše to bude historie, filosofie nebo například cizí jazyk. Úplně stejná atmosféra - penzismu, NEpráce, vládne dnes ve společnosti. Jsou samozřejmě výjimky, ale my hovoříme o trendu. A dítka školou povinná ji citlivě vnímají, podvědomě vnímají.

No a pak začíná utahující se spirála: děti se špatně učí - zmenšuje se počet učebních hodin - učí se ještě hůře - ruší zkoušku - už se vůbec neučí - ruší se předmět.

Pamatuji se, byl tehdá takový, mnohými oblíbený předmět - chemie. Mně osobně se moc líbila, všemu jsem rozuměla, dokonce jsem dělala molekuly z dětských chrastítek. A když se učil syn, stala se chemie jakousi rozumem nepostihnutelnou vědou, jakási příšernost. Počítat příklady? To myslíte vážně? A my, pamatuji si to dobře, jsme je počítali - Chomčenko, autor sbírky příkladů.

Tak kde je problém? No v tom - v atmosféře.

Uhýbaje od přímého pohledu na situaci někdo určitě řekne: "Co to povídáte? Existují přirození "technici" a přirození "humanisté". Existují, samozřejmě. Ale mně je bližší jiná klasifikace: existují ochotní se namáhat a existují (a převládají) - neochotní. No pro ty druhé jsou humanitární disciplíny vhodnější. A protože se dnes nenosí někoho obtěžovat nebo rmoutit (ne náhodou je školství nazýváno "vzdělávací SLUŽBY"), humanitární předměty se přirozeně posouvají do popředí.

Zopakuji ještě jednou: takhle to nikdo nevyhlašuje a neformuluje. Ale taková je atmosféra ve společnosti, tím dýchají děti a mládež. A právě proto projevují takovou neobyčejnou matematickou a přírodovědeckou tupost. Projevují protože - můžou. Kdyby nemohli - naučili by se všechno jako nic.

Lze tuto atmosféru změnit? Nevím, zda se to dá udělat cílevědomě, ale atmosféra se, bezpochyby, může měnit. Ale škola tu atmosféru neurčuje. Škola plní požadavky společnosti. Ani ne tak na konkrétní specialisty, jako na lidi určitého založení. Kdysi byl požadavek na pracovníky. Dnes na kecálisty a šíbry. A ti skutečně matematiku nepotřebují, v tom měl pan Fursenko, jako ministr školství, naprostou pravdu. Změní se atmosféra - a trigonometrie se stane lehkou a strašně zajímavou.

Současné vzdělání, jak vysoko, tak středoškolské, se posouvá někam směrem k dorevolučnímu vzdělání pro dámy. Což nepřekvapuje, protože pracovat budou nějací, v širokém významu toho slova, gastarbajtři. Půvabní a okouzlující MY si můžeme dovolit nebýt elektrikáři, mechaniky, instalatéry, agronomy nebo chemiky-technology. Dalo by se říci - k čemu dělat ze šlechticů řemeslníky - jak říkával Ilja Iljič Oblomov. A dámy obou pohlaví se raději orientují na něco efemérně elegantního, něco jako designér či dekoratér, HR manažer, psycholog, právník, novinář, ekolog nebo lingvista-kulturolog. Obor mezikulturní komunikace. Že to zní dobře? Určitě na to někde dávají diplomy.

Proč tomuto vzdělání říkám dámské? To je velmi jednoduché. Dámy z vyšších tříd získávaly před revolucí velice slušné vzdělání, kdyby tak dnes měli všichni takové. Znaly dobře rodný jazyk a dokonce bez obtíží v něm psaly. Uměly dva cizí jazyky - fracouzštinu a němčinu. Anglicky uměla pouze vyšší aristokracie, kdežto francouštinu a němčinu uměli velmi mnozí. Například žena Nikolaje Berďajeva, Lydie, překládala společně se sestrou, takříkajíc čtyřručně, díla nějakého německého mystika, myslím, že to byl Jakob Böhme. A to měly dámy za sebou všeho všudy Charkovské ženské gymnázium. Dámy znaly výborně historii, zeměpis. Moje babička, absolventka předrevolučního gymnázia, si matematiku střední školy pamatovala až do smrti a mohla řešit moje příklady. Ale například fyziku a chemii se skoro neučily, jenom takové seznámení. Byla by chyba myslet si, že dámy byly nevzdělané. Jak Zinaida Gippius, tak Alexandra Michailovna Kollontaj získaly právě takové, dámské, vzdělání. Mimochodem, středoškolské. Vysokoškolské vzdělávání žen bylo teprve v počátcích a hleděli na něj s určitým podezřením.

Bylo to pochopitelné a smysluplné. Na co se připravovala buržoazně-šlechtická dívenka? Stát se ženou, matkou rodiny, paní domu, a muže. Co musela umět? Musela se umět chovat, umět udržovat konverzaci, mít přehled o tom co se děje, být příjemná, dokázat udržovat sociální vztahy rodiny, přijímat hosty, vědět si rady v jakékoliv společnosti. To je důležitá role, ovšem materiální výroby se dámy žádným způsobem neúčastnily. Jedině snad v roli statkářek, ty existovaly vždycky.

Dnes jsou dámami všichni. Všichni, drtivá většina, se snaží získat elegantní a skvělé vzdělání. A vůbec nejde o jeho konkrétní profil, nazývat se to může různě: ekonomika, finance, mezinárodní právo, státní a obecní správa nebo nějaká lingvistika, jde o to, co všechny tyto dámské profese spojuje. A spojuje je to, že PRACOVAT BUDOU JINÍ. Jiní budou spolupracovat s pracanty na stavbě, jiní se budou vláčet v prachu a potu po polích a vymýšlet, jak se zbavit "amerického brouka" dřív, než sežere celou úrodu, oni nebudou přemýšlet o vinutí transformátoru a přípravě skladovacích prostor na budoucí sklizeň. To všechno budou dělat JINÍ. Dobytek, lůza, tupci, socky a lůzři. Takové je současné vnímání života. Samozřejmě, realita do toho vnáší své korekce, ne každému se podaří dostat se na elitní školy, na ty "správné" specializace a po absolutoriu usednout na ty "správné" židle, v bankách, státních podnicích, ministerstvech. Realita bývá šedivější a tvrdší, než je sen, to je obecně známo. Ovšem naše jednání řídí sen, řídí ho právě to, co je celkově všude kolem, ve vzduchu se vznášející smysl života, jež nutí mládež orientovat se na dámské obory. Na všelijaký PR management. Je zajímavé, že dokonce po absolvování technických oborů se mladí lidé snaží dostat se na něco dámského. Mnozí spolužáci mého syna udělali právě to. Zabývat se vinutím transformátoru se nikomu nechce, jsme přece páni, ne řemeslníci.

Tak například mladí manželé - vnučka sousedky a její mladý muž. Absolvoval železniční fakultu a nastoupil… Mistr na spojování vagónů? Náčelník nějaké zastávky? Kdepak! Mladíka dostali na ředitelství železnice. A děvče dělá pomocnici u notáře. Takový milý, zamilovaný pár. Podařilo se jim uskutečnit dnešní životní ideál, ne všem se to podaří, ale ideál - je tu!

A k jeho dosažení není zapotřebí ani matematika, ani takový opruz, jako je chemie a fyzika. Tudíž myšlenka, slít všechny přírodní vědy do jedné lahvičky, plně odpovídá současnému trendu. Na seznámení to stačí, a podrobnosti nechť se učí JINÍ, ti co se budou muset v těch sračkách hrabat. Co my s tím?

Kdy to začalo? Myslím, že v 70-tých letech. Tehdy se humanitární vzdělání stalo prestižnějším. Do té doby bylo jednoznačně prestižnějším a žádoucnějším vzdělání technické. Již jsem někde vyprávěla historku z análů naší rodiny. Na přelomu let 40-50-tých můj tchán a jeho bratr byli přijati na vysoké školy: můj tchán na Baumanský (elitní sovětská technika. Pozn. překl.) a jeho bratr na MGIMO (Moskevský státní institut mezinárodních vztahů - vychovává budoucí diplomaty. Pozn. překl.). No, a tchána mělo jeho okolí za úspěšnějšího a za, takříkajíc, většího frajera: přijali ho na Baumanku! Ale již v mých dobách, po dvaceti letech, to již bylo všechno zcela a naprosto obráceně. Představte si to, být inženýrem bylo prestižnější než být diplomatem. Podle všeho to tak skutečně bylo! V románu Alexandra Beka "Nové jmenování" posílají stalinského ministra z nějakého průmyslového ministerstva jako diplomata do solidní skandinávské země. A on nemá radost, ale trápí se, tupec jeden, že mu vzali jeho práci. Potrápil se, potrápil se, no a umřel. Takový smutný příběh.

Ale již v 70-tých letech ten příběh vyžadoval obšírný historicko-kulturní komentář. Již tehdy nechápali, proč se trápil: radovat se měl! Práci mu, račte vidět, vzali… V 70-tých letech se elita již nezabývala prací, měla funkce. Děti z lepších rodin již nepracovaly v továrnách. Když už absolvovaly nějakou technickou vysokou školu, věnovaly se akademické kariéře, výzkumu a ještě pro ně existovala Akademie zahraničního obchodu. Absolvovali - a vyráželi do zahraničí na obchodní zastoupení. Sice to nebyli diplomaté, ale přeci jenom to nebyla dílna, elektrárna nebo pole.

Ale úplně nejlepší je, rovnou jít na MGIMO. To je přímo kvintesence dámského vzdělání: jazyky, společenské chování, historie a geografie, slušná společnost. Nebo cizí jazyky - pro ty, co si netroufnou na MGIMO. Ne náhodou, když povolili soukromé vysoké školy, jako první začali napodobovat MGIMO - všelijaké mezinárodní vztahy, světová ekonomika…

Samozřejmě, uskutečnit tyto sny se podařilo zdaleka ne všem. Navíc, dařilo se to jen velmi malému procentu, ale sen - byl. Uskutečnit se ho většinou dařilo dětem náčelníků. Ale toto statisticky nicotné procento hrálo velmi důležitou roli ve formování celkové atmosféry. Vůbec je strašně důležité, kam míří děti vrchnosti. Stalinův syn byl letcem, syn Chruščova - konstruktérem, kdežto syn Brežněva - náměstkem ministra zahraničního obchodu. Tito lidé zformovali ideu, která potom ovládla masy: je třeba absolvovat něco skvěle elegantního a poté usednout do klimatizované kanceláře.

Pravda, tehdy to bylo ještě tak nějak ostýchavé, stydlivé, ilegální. Dnes je to jasné, zřetelné, s plným vědomím si svého práva. Už dávno píšu: všechny zvrácenosti naší doby - to je jen maximální rozvinutí skrytých tužeb období Stagnace. Tehdy bylo dámské vzdělání pouhým snem. Vždyť pouhých 20% absolventů škol pokračovalo v denním studiu na vysokých školách. A 80% těch vysokých škol byly školy technického zaměření. A když to potom povolili, pootvírali spousty vysokých škol, a všechny humanitární. Dámské.

Ochabování masového zájmu o techniku je celosvětovým jevem. Ale protože jsme zemí světové grotesky, je u nás duchovní deindustrializace mimořádně hluboká. Je dokonce s podivem, že ještě nedávno nejprestižnějšími byli vousatí fyzici a kluci snili o tom, že se stanou kosmonauty.

A my mezitím rituálně fantazírujeme o nanotechnologiích a při tom zapomínáme technologie úplně obyčejné. I když jsme, jako národ, ještě neprošli industriální školou. Proběhli jsme ji pomačkaně a uspěchaně, jako stalinský dělnický kádr dělnickou fakultu. Ještě bychom se měli učit a osvojovat si průmyslové návyky. Všichni, inženýr-konstruktér, mistr v továrně, dělník. Jenže my jsme se na to vykašlali. I když, upřímně - sedět v kanceláři je jednodušší a zábavnější.

Převzato z ostrova Janiky

SK: